Ministru Vondrovi-vzkaz od pradědečka
Ministru Vondrovi- vzkaz od pradědečka
To jsou věci. Ministerstvo obrany se dalo na pěstování vlasteneckého ducha a národní hrdosti. Asi tuším, co vás napadne: aféry, vlastenectví a národní hrdost nejdou dohromady. Proč ale hned vylévat s vaničkou dítě. Projekt "Legie 100" má připomenout československé legie a vznik našeho státu. Hlavní akce budou probíhat v letech 2014- 2020. V srpnu 2014 totiž uplyne sto let od ustavení České družiny, která předcházela vzniku čs. legií.
Co se chystá? Železniční trati bude brázdit replika legionářského vlaku, v Rusku obnoví desítky zaniklých hrobů a památníků. Uvažuje se o naučné stezce kolem Bajkalu, muzeu legií, počítačové hře a celovečerním filmu. Rozběhne se osvětové působení mezi mládeží a vojáky, možná budeme hledat mezi předky "krev legionáře". Má to ovšem jeden velký háček.
Dovolím si tak trochu zastupovat pradědečka Václava a tlumočit ministerstvu a Československé obci legionářské, co by si o jejich projektu asi myslel. Přežil útok ruské jízdy, císařpánovi zachránil během jednoho ústupu kanon a na rozdíl od jiných se dožil konce války, které tenkrát říkali "Velká". To ještě nevěděli, že zadělávají na druhou, ještě ničivější. Když se pradědeček vrátil domů, byl svědkem košatění legendy o legiích, která se stala součástí oficiální státní ideologie. V určitém smyslu posloužila dobře, ale zároveň zakrývala a vymazávala část historie.
Díky tomu se nám ztratili Češi bojující v Rakousko- Uherské armádě. Na fronty "Velké váky" jich odešlo okolo 1,4 milionu. Umírali po tisících v Srbsku nebo Albánii, karpatských průsmycích a Haliči. Podávali obdivuhodné výkony na italské frontě a jejich krev byla stejně rudá jako ta legionářská. Jenže se nám nehodila do krámu. Pradědečkovi by se takový selektivní přístup k vlastním dějinám určitě nelíbil. Legionářů se nevrátilo něco okolo 5000, českých vojáků v rakouské uniformě mnohonásobně víc. Nejnižší odhady se pohybují kolem 150 000 padlých.
Pokud "rakušáci" přežili, neměli zdaleka vyhráno. Po návratu domů se podíleli na obsazování horké půdy osídlené českými Němci, od nuly budovali Letecký sbor, zapojili se do bojů o Těšínsko a Slovensko. Bez nich by se dala jen velice těžko ubránit a stabilizovat hranice narýsovaná Masarykem a Benešem. Možná stojí za to poznamenat, že tehdy bojovali společně s pluky čs. legií, které se v prosinci 1918 přesunuly z Itálie. Co bylo dál? Upravovaly se dějiny. Důstojníkům- "rakušákům" v armádě házeli klacky pod nohy. Demobilizovanému manšaftu vzali zákonem hrdost. Za nošení válečných vyznamenáni hrozila pokuta.
Pátrání po jejich osudech je komplikované. Před lety jakýsi moudrý armádní funkcionář nařídil skartaci části kmenových listů (osobních složek), což se bohužel dotýká hlavně prostých vojáků "Velké války". Pokud jste v mém věku, svého pradědečka pravděpodobně nedohledáte. Druhým archivním pramenem je značně neúplná kartotéka padlých. V literatuře české obránce monarchie objevujeme pomocí Dobrého vojáka Švejka, nebo tendenčních spisků, které je líčí jako vojáky, třesoucí se na příležitost prásknout do bot. Výmluvně to dokládá smyšlená historka o "osmadvacátnících", kteří měli za doprovodu plukovní hudby nadšeně pochodovat do ruského zajetí. Štěstí, že existují autoři jako Josef Fučík, nebo Josef Vričan.
Mezi legionáři najdeme předky celkem snadno. Díky databázi Vojenského historického archivu je to na internetu otázka minuty. Její existenci považuji za dobrý počin, ale zároveň mě mrzí, že se podobné péče nedostala "těm druhým". Ve vztahu k nim máme co dohánět. V posledních letech šlo pár set tisíc na rekonstrukci hřbitovů ve Slovinsku a občas se najde nějaká koruna na péči o domácí válečné hroby. Ministerstvo obrany v roce 2011 pro tyto účely poskytlo dotaci 8 milionů korun. Stav hrobů i celých hřbitovů je přitom v řadě případů žalostný.
Kampaň "Legie 100" má dlouhodobý charakter a ministerstvo počítá s tím, že nás přijde ročně asi na 60 milionů korun. Zatím se mluví o celkové částce 600 milionů. Takové peníze se dají utratit rozumně, nebo vyhodit z okna. To druhé nám jde znamenitě. Věci vidím následovně:
1. Jestli se najdou peníze, měly by sloužit k poznání historie jako celku. Myslím, že je nedělitelná a patří do ní legionáři i můj pradědeček.
2. Naše strana by měla být důslednější ve vymáhání platných mezinárodních smluv. Jednoduše řečeno: my se staráme o jejich (ruské) padlé, oni o naše. Největší dluh vidím doma, ne v Rusku. Přednost má mít záchrana zdevastovaných hrobů a památníků. Příkladem může být válečný hřbitov v Olomouci- Černovíru, který díky nezájmu státu téměř zanikl. Nestalo se to jen díky aktivitě obyčejných lidí. Od roku 2008 se pomalu rozbíhá záchrana areálu. Armáda na dotacích uvolnila něco okolo 1,5 milionu korun. Źádost o další dotaci 2.888 milionu nebyla zatím schválena z důvodu "nedostatku postředků".
3 Máme budovat nové legionářské muzeum? Existuje Armádním muzeum, které je součástí Památníku národního osvobození. Najdete jej na pražském Vítkově.
4. Natáčení legionářského filmu za 250 milionů? Klidně, ale ne ze státního rozpočtu. Pro ilustraci: v roce 2010 stát podpořil českou kinematografii částkou 225 milionů. Dělilo se o ni 157 projektů...
5. Autoři projektu v rozhlasovém rozhovoru zmínili konferenci ruských historiků na téma československých legií. Pohled zvenčí by nás měl zajímat.
6. V čele projektu by měl být člověk, který není spojován s korupčními praktikami a ovlivňováním zakázek.
Článek začal národní hrdostí. Většina lidí nepotřebuje berličky v podobě státem řízené osvěty. Troufám si tvrdit, že hrdost začneme pociťovat tehdy, až se přesvědčíme o vymahatelnosti práva, tehdy až bude platit to často citované Masarykovo "Nebát se a nekrást". Pokud budeme budovat národní hrdost na základě politické objednávky a jednostranně vykládané historie, způsobíme víc škody, než užitku.
Post scriptum: na tohle hrdý nejsem
Zdroj:Petr Lukeš, blog.iDNES.cz
