Měli se úředníci za Rakouska-Uherska líp než dnes?
14:55 | 19.7.2008
Josef Tuček
Praha - Srovnáme-li dnešního českého úředníka s jeho předchůdcem z dob rakousko-uherské monarchie, k jakým závěrům dojdeme?
Některé rysy jsou shodné: Tehdy i dnes se úředníci vyjadřovali krkolomným jazykem, chovali se formálně, trpěli elitářskými způsoby, skrývali vlastní názor a čekali, až jak rozhodnou ti výše postavení.
Našly by se ovšem i rozdíly. C. k. úředník nosil do práce uniformu a jeho chování bývalo bedlivě sledováno i mimo kancelář. Když nastupoval například do finančního úřadu, musel složit kauci ve výši ročního platu, z níž by se platila škoda, kterou by způsobil. Doma zaměstnával služku a žil životem tehdejší střední či vyšší střední třídy. Nehrozila mu ztráta zaměstnání.
A ještě jeden znatelný rozdíl bije do očí: úřednický svět byl tehdy světem mužským. Ženy do něj pronikaly až ke konci monarchie, a to ještě obvykle pouze jako nejníže zařazené písařky.
Pro schopné, vzdělané - a majetné
Růst počtu úředníků
Množství úředníků v Čechách a na Moravě:
Rok 1869: 35 000
Rok 1900: 75 000
Rok 1930: 150 000
S modernizací společnosti vzrůstal i počet státních úředníků. Jak v monarchii, tak i poté v republice.
Zdroj: Historický ústav AV ČR
Císařsko-královským úředníkům státní správy věnoval svou poslední odbornou práci Aleš Vyskočil z Historického ústavu Akademie věd v Brně.
"V principu nebylo úřednictvo uzavřená kasta," popisuje. "Úředníkem se mohl stát, alespoň teoreticky, každý, kdo měl věk mezi osmnácti a čtyřiceti lety, prokázal požadované vzdělání a složil zkoušky. Fakticky však úspěšnější postup mívali v českých zemích úředníci němečtí. A také lidé z majetnějších rodin."
Na nižší úřednický stupeň stačila maturita, vyšší úředníci museli mít vysokou školu. Nejlépe právnickou. "Až koncem 19. století, s nastupující průmyslovou epochou, se úředníky ve větší míře stávali i lidé se vzděláním technickým," líčí Aleš Vyskočil.
Hogo fogo začátky
Prvních tři až pět let kariéry bylo hodně těžkých. Plat byl nízký, nebo dokonce vůbec žádný.
"Jenže se od úředníka očekávalo, že bude žít středostavovským způsobem života: bydlet na dobré adrese, mít služku, náležitě se oblékat, chodit do společnosti a podobně," zdůrazňuje doktor Vyskočil.
Fakticky jej museli podporovat rodiče, nebo mohl žít z úspor z předchozího zaměstnání.
Úředník státních drah v uniformě.
Autor: Poštovní muzeum v Praze
"Anebo se musel dobře oženit," doplňuje historik. "Často se také úředníci zadlužili, a dluhy se pak s nimi vlekly ještě dlouhé roky."
Po jednom až třech letech museli úředníci složit praktickou zkoušku, která byla docela obávaná. "Směli ji opakovat jenom jednou, a když neuspěli ani podruhé, mohli na kariéru zapomenout," říká Aleš Vyskočil.
Jistota zaměstnání i penze
Když ovšem u zkoušky uspěli, přiblížila se jim takzvaná definitiva: pokud neudělali opravdu velký průšvih, nikdo je už z místa nevyhodil, nehrozila jim nezaměstnanost.
"K tomu měli nárok na penzi, a nemuseli se tedy na stará kolena spoléhat na nějaký vejminek od dětí," zdůrazňuje historik.
Výše penze rostla s odpracovanými lety, takže zhruba po čtyřiceti v úřadě měli nárok na stoprocentní penzi. Neboli dostávali tolik peněz, kolik činil jejich plat před odchodem na odpočinek. Toho by se dnes nedočkali.
V případě smrti úředníka dostala jeho rodina pozůstalostní důchod. I to bylo v té době něčím velmi neobvyklým.
Utajené povyšování
S odslouženými léty se úředníkovi v podstatě automaticky zvyšoval plat. Avšak postup po žebříčku hodnostním nebyl samozřejmostí.
A to je další velký rozdíl proti současnosti: Na každé nové místo se tehdy vypisovaly konkurzy, kam se mohl přihlásit kterýkoli úředník odkudkoli. Konkurzů se však zájemci osobně neúčastnili, nadřízení pouze vybírali z došlých žádostí. Úředník se za svůj život obvykle šestkrát až osmkrát stěhoval na jiný úřad, tedy často do jiného města.
Tady pracovali: fotografie budovy prostějovského hejtmanství z počátku 20. století.
Autor: Státní okresní archiv Prostějov
větší obrázek »
Při výběru do vyšší funkce rozhodovalo hodnocení od předchozího nadřízeného. To ovšem úředník neznal, protože pro něj bylo tajné. Celý život tedy mohl strávit na nižším postu jen proto, že mu jeho šéf psal špatné pracovní posudky. Postižený se však nemohl nijak bránit, protože se o skutečných důvodech mohl pouze dohadovat.
Jazyková vybavenost
Rakousko-uherský úředník měl být jazykově vybavený: povinně musel ovládat němčinu a jazyk země, v níž působil.
"Zatímco němčina byla neoddiskutovatelná pro všechny, u německých úředníků v českých zemích se nad neznalostí češtiny obvykle zamhouřilo oko," uvádí doktor Vyskočil.
Vzorná rodina krokem ke kariéře
Úředníky sledovalo bdělé oko nadřízených, takže opatrně zvažovali, jestli se ukážou třeba na schůzi některého národního spolku.
"Pokud se hodlali oženit, museli někteří dokonce požádat své nadřízené o povolení ke sňatku," popisuje Aleš Vyskočil.
Očekávalo se také, že úředník povede aspoň navenek vzorný rodinný život. Rozvodu se snažil za každou cenu vyhnout. Znamenal by velkou kaňku, která by mohla být důvodem k zamrznutí kariéry.
Rytířský kříž Řádu Františka Josefa (časté vyznamenání mezi vyšším úřednictvem).
Autor: Aleš Vyskočil
Kolik za to?
"Výhody úřednického života byly i tak přitažlivé," hodnotí historik.
Kromě jistoty stálého zaměstnání, starobní penze nebo dovolené (i když do roku 1914 zcela závislé na libovůli nadřízených) do výhod patřil samozřejmě plat. Na nejnižších příčkách byl státní úředník srovnatelný s kvalifikovaným dělníkem nebo horníkem. To ještě sotva stačilo na pokrytí základních životních potřeb: bydlení, stravy a reprezentativního ošacení celé rodiny. Lépe placeni bývali úředníci u soukromých podniků.
Začínající vysokoškolsky vzdělaný úředník na okrese měl na počátku 20. století plat před zdaněním mezi dvěma a třemi tisíci korun ročně. Z toho musel platit v podstatě povinnou služku za 250 korun ročně a zhruba třípokojový byt za ročních 600 korun. Byt ve větších městech však býval i několikanásobně dražší.
Ovšem roční plat 6000 korun, na který měl nárok šéf okresního úřadu, už značil příslušnost k lepší střední třídě. "Dal se z toho již pořídit tehdy populární takzvaný letní byt, dnes by se řeklo chalupa. Nemusel žít v pronájmu, mohl si pořídit vlastní bydlení. Takovýto úředník mohl sponzorovat dobré vzdělání - když ne svých dětí, tak vnoučat - jezdit na zahraniční dovolené, vybraně se oblékat a podobně - to byly tehdejší atributy výlučnosti," uzavírá doktor Vyskočil.
Tak co myslíte, jsou na tom dnešní úředníci celkově lépe, nebo hůře?
14:55 | 19.7.2008
Josef Tuček
