Češi potřebují krále, ne prezidenta

Očima Ivana Motýla

Češi potřebují krále, ne prezidenta

Češi jsou svým založením monarchisté a milují obřady spojené s uctíváním panovníka. Pokoušeli se sice jako krále milovat Havla i Klause, ovšem není nad skutečného monarchu.Ve Vídni byl v sobotu slavně pohřben Otto Habsburský, jenž měl na českém trůnu vystřídat dnes už blahoslaveného Karla I. a dost možná zůstat českým králem až do své nedávné smrti (zemřel 4. července). Už ve čtyřech letech byl totiž jmenován následníkem císařského trůnu, tedy i budoucím českým králem.
Dějiny mu ale královskou roli neumožnily, neboť roku 1918 bylo Rakousko-Uhersko rozbito na padrť. A to za přispění nejednoho českého politika, jenž býval oddaným ctitelem ústavní monarchie. Tak třeba Karel Kramář, který se stal prvním premiérem nově vzniklého Československa, byl za monarchie majitelem oblíbeného českého deníku Národní listy. A právě Kramářův list považoval Jeho Výsost císaře Františka Josefa I. za solidního mocnáře a oporu domácích elit.

Obavy Čechů o císaře pána

A protože autor těchto řádků si čte ve sto let starých Národních listech možná častěji než v současné Mladé frontě Dnes či v Lidových novinách (kvůli přípravě pravidelné rubriky Stoletý kurýr na tomto webu), zbývá mu než potvrdit, že velká část českého národa měla svého monarchu upřímně ráda. Jinak by totiž Karel Kramář nemohl čtenáře denně otravovat rubrikou, v níž byl národ pečlivě informován o tom, co právě císař pán činí.

Tak třeba 23. července 1911 Františka Josefa I. překvapila vichřice, když si vyrazil na lov do lesů kolem svého letního sídla v Bad Ischlu. "Vichřice byla tak silná, že vyvrátila v lázních Ischlu četné stromy  a vytrhla ze střechy farního kostela několik tašek. O panovníka byla všeobecná velká obava. Mocnář postavil se však za lovu pod skálu, a to na území, kde roste jen kleč, a byl takto ušetřen nepohody. O třech čtvrtích na 8. hod. vrátil se do Ischlu, kde mu obyvatelstvo připravilo hlučné ovace," napsaly tehdy s ulehčením Národní listy. Přitom nemusely, společnost byla svobodná a nikdo z Vídně novinářům nenařizoval psaní oslavných pajánů na monarchu.  

Pražský čtenář novin měl ale eminentní zájem o informace z panovnického dvora, a když císař zavítal do Čech, připravil mu vždy ty nejhlasitější ovace. S monarchistickou duší českého národa proto pracoval i T. G. Masaryk, jenž také kynul davům v českých městech, navíc v pseudocísařské bílé uniformě či na koni. Také z prezidentů Havla a Klause chtěl mít národ panovníky a zahrnoval je ovacemi na kdejakém náměstí, jenže záhy byl nucen vyslechnout politické proklamace. To František Josef I. řečnil vždy neutrálně jen o "svém království Českém a Všemohoucím, který požehná práci jeho lidu".

Co více si přeje občan slyšet od panovníka v ústavní monarchii? Nic. Monarcha je tady od toho, aby národu každé ráno popřál slunce v duši. Prezidenti ale nejsou mocnáři a ke každému zamávání ke shromážděnému lidu přidávají i politické poznámky, jimiž svoje poddané notně otravují. Češi to neumějí vyslovit nahlas, jejich srdce však touží po monarchovi, který by kynul davům, obdarovával děti zlatými mincemi a občas za přítomnosti kamer ulovil desetikilového kapra, aniž přitom bude strašit občany výroky o nebezpečí občanské společnosti či o zemi, která zrovna moc nevzkvétá. Na to přece mají vládu, 200 poslanců a 81 senátorů.  

Foto: Profimedia , archiv

Autor: Ivan Motýl