Velký synovec Otce vlasti
Jošt Lucemburský (asi 1354–18. 1. 1411) byl synem moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského, bratra císaře a krále Karla IV. Tím i bratrancem římského a českého krále Václava IV. (1361–1419) a uherského, později i římského, krále a císaře Zikmunda. Spolu s tímto posledně jmenovaným a na rozdíl od nepříliš vydařeného panovníka Václava IV., zdědil po svém pradědovi, císaři římském Jindřichovi VII. Lucemburském (1275–1313) a dědovi, českém králi Janu Lucemburském (1296–1346), cílevědomou houževnatost, politické i vojenské nadání a také nezbytnou dávku prohnané lstivosti. To byly vlastnosti, bez nichž se na přelomu 14. a 15. století nemohl obejít žádný evropský ani domácí panovník. Tím spíš, že v menší míře jimi disponoval i jeho vlastní bratr Prokop a bratranec Zikmund.
Císař a král Karel IV. (1316–1378) by se zřejmě v hrobě obracel, kdyby věděl, jak si po jeho smrti půjdou vzájemně po krku jeho vlastní synové a blízcí příbuzní. Byla to doba nadmíru složitá, kdy byla nejednotná nejen příbuzná světská knížata, ale i samotná římská církev. V rámci tzv. papežského schizmatu seděl jeden papež v Římě, druhý v Avignonu. Římský král Václav IV. se o říšské záležitosti vůbec nezajímal a doma v Království českém proti sobě popuzoval vysokou šlechtu i klér. Zřejmě oprávněně se zdráhal riskovat cestu do Říma za císařskou korunovací, protože by ještě před tím musel do Milána a zde si vybojovat železnou lombardskou královskou korunu. Milejší mu byly lovy a pitky na Křivoklátě, Točníku či Novém hradě u Kunratic. Část říšských knížat ho proto pokládala za sesazeného od roku 1400 a čeští páni ho několikrát zajali. To umožňovalo zasahovat do českých záležitostí nejen oběma moravským markrabatům Joštovi a Prokopovi, ale i uherskému králi Zikmundovi. Podle svých potřeb a ambicí občas Václavovi stranili, občas ho pomohli panstvu a církvi zkřísnout.
Dokud musel Jošt válčit se svým bratrem Prokopem a rozhodující moc na Moravě, tak se o české a říšské záležitosti příliš nestaral. Stejně jako Zikmundovi mu však vadilo krále nedůstojné počínání českého příbuzného. Jestliže Zikmund sledoval svým tlakem na Václava k císařské korunovaci své zájmy v říši, pak Jošt posiloval své politické pozice v Království českém. Byl vlastně dvojím markrabětem. Ještě od strýce Karla IV. dostal v léno Markrabství braniborské, které mělo v říši mnohem větší váhu než původní moravské, protože bylo současně i kurfiřstvím. Braniborský markrabě byl jedním ze čtyř světských volitelů římských panovníků. Zbývající tři byli církevními knížaty.
K panování líný král Václav však nebyl hloupý. Byl ochoten k tomu, aby se tzv. mladším římským králem stal některý z obou schopnějších příbuzných. Uherský král Zikmund byl příliš mocný na to, aby v říši dělal bratru Václavovi jen nějakého druhořadého partnera.
Na podzim roku 1410 došlo ve Frankfurtu nad Mohanem k volbě nového římského krále, protože zemřel vzdorokrál Ruprecht Falcký. Zikmund získal uplácením hlas arcibiskupa trevírského a falcký, Jošt spíše přesvědčil než uplatil arcibiskupy kolínského a mohučského, k nimž připojil hlas krále českého a svůj vlastní, braniborský. Tak se 1. 10. 1410 stal markrabě moravský římským králem. Markrabství moravské bylo stejně původním přímým říšským lénem, takže Morava by opět byla vyjmuta z moci českého krále. Tomu to asi bylo v daný okamžik jedno, ale Morava byla v sousedství Zikmundových Uher a později velmi v Čechách nepopulární král měl s Moravou své plány a měl tu i slušnou popularitu.
Římský král Jošt zřejmě hodlal vládnout říši ze svého sídelního Brna, protože zde se i nacházel v lednu roku 1411 a zde i 18. ledna náhle zemřel. Dosud zdravý a silný chlap. Už tehdy kolovaly různé fámy o tom, že ho dal Zikmund otrávit. Ať již je to pravda nebo ne, tak největší prospěch z Joštovy smrti měl právě Zikmund. Říšská volba se musela opakovat a tentokrát byl uherský panovník úspěšný. V pozdějších husitských válkách 1419–1434 je často titulován císařem, což se v našich zemích i neprávem vžilo. Císařské důstojenství však získal až roku 1433.
Král římský a markrabě braniborský a moravský Jošt Lucemburský byl spolu se Zikmundem, skutečně velkým následníkem Jindřicha VII. a Karla IV. Byl to první i poslední Moravan, který se byť jen na pár měsíců stal i vládcem Svaté říše římské v její pozdně středověké podobě. Dnes lze jen těžko odhadnout, jaký dopad pro Moravu by jeho panování mělo. Lze však věřit, že obdobný jako pro Čechy vláda císaře a krále Karla IV.
Proto je nejvýš na místě vzdát mu u příležitosti 600. výročí jeho nevyjasněné smrti patřičný hold. Byl to velký Lucemburk i Moravan!
