Téměř zapomenuté královské velkovýročí
Možná nyní řada čtenářů těchto řádků nahonem zapátrá v paměti ve snaze vydolovat z ní, co tak významného pro naše dějiny se před rovnými 700 lety odehrálo. A pokud na to nepřijdete sami, níže uvedené si dovolí vám to připomenout.
Po násilném vymření dynastie Přemyslovců po meči Václavem III. v srpnu roku 1306 v Olomouci, se na evropské i domácí scéně rozhořela tahanice o osiřelý český trůn. K jeho získání však bylo zapotřebí doložit nějaké příbuzenské vztahy k Přemyslovcům. A bylo jich hned několik akceptovatelných, z nichž část byla postupně i využita.
Prvním z nich se stal syn římsko-německého krále Albrechta I. Habsburského Rudolf. Nárok mu zajistil sňatek s vdovou po Václavu II. Eliškou Rejčkou. Avšak již roku 1307 mladý král u Horažďovic zemřel a český trůn znovu osiřel, tahanice pokračovaly dál.
Mocná česká i moravská šlechta si za panovníka vybrala povahově nestálého a tudíž i slabého vévodu Jindřicha Korutanského. Ten byl manželem starší dcery Václava II. Anežky. Nejen, že mu chybělo vladařské nadání a vůle, ale neměl ani podobné mocenské zázemí jako jeho bezprostřední předchůdce.
Čechům, Moravanům a Slezanům opět pomohla vnější situace tím, že v květnu roku 1308 byl zavražděn římsko-německý král Albrecht a šest ze sedmi říšských kurfiřtů-volitelů vybralo v listopadu 1308 za římského krále lucemburského hraběte, který byl 6. 1. 1309 v Cáchách korunován jako Jindřich VII.
Jindřich Korutanský jako český král a první světský kurfiřt se však volby neúčastnil a obratnou diplomatickou práci naopak odvedl mladší bratr Jindřicha VII., trevírský arcibiskup – církevní kurfiřt Balduin. Pomohl mu i jeho kolega arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu. Byl to jakýsi kompromis, kdy německá knížata se nemohla dohodnout, ale odmítala snahy francouzského krále Filipa IV. Sličného, aby na říšský trůn prosadil sebe, nebo někoho ze svých blízkých příbuzných. Král Filip IV. a do Avignonu přemístěný papež Kliment V. měli tou dobou práci s procesem proti templářům, proto s Jindřichovou volbou souhlasili. Lucemburk byl jakýmsi personálním mostem mezi říší a Francií, kde byl i vychován.
Nespokojená šlechta zemí Koruny české tedy upřela své zraky na nového římského krále a nabídla mu český královský trůn pro ještě nezletilého syna Jana (1296–1346). Její mluvčí si stanovili celou řadu podmínek včetně toho, že se Jan musí oženit s o čtyři roky starší, dosud neprovdanou dcerou krále Václava II., princeznou Eliškou Přemyslovnou (1292–1330), mladší sestrou ambiciozní královny Anežky. Zcela na vedlejší kolej v této hře byla odstavena vdova po králi Václavovi III. Viola Těšínská i dvojnásobná královna vdova Eliška Rejčka. První z nich se později provdala za velmože Petra z Rožmberka, druhá pak žila s dalším českým velmožem Jindřichem z Lipé (většinou u nás v Brně).
Slavné spojení Lucemburků s Přemyslovci, svatba kralevice Jana a princezny Elišky proběhla ve Špýru ve dnech 31. 8. a 1. 9. 1310. Čtrnáctiletý Jan působil vedle osmnáctileté, robustní a ne přespříliš půvabné Elišky, také silně panovačné, téměř dětským dojmem. Nesourodý pár vyvolával obavy jak u říšské, tak u české šlechty, ale římský král Jindřich VII. byl spokojený. Strategicky položené, civilizované i bohaté země Koruny české, jimiž by pro své potomky získal nejvýznamnější světský kurfiřtský hlas v říši, stálo za riziko budoucích podružných manželských svízelí.
Osiřelá a dosud odstrkovaná Eliška si se zadostiučiněním užívala líbánek v alsaském Kolmaru v přítomnosti novomanžela, jeho královského otce, světských i církevních knížat, mnoha pánů, rytířů, prelátů a vznešených dvorních dam. Dnem 21. 9. však radovánky skončily. Římský král Jindřich VII. musel vyrazit na italské tažení a český král Jan byl nucen vytáhnout s vojskem do Čech, aby vyhnal Korutance a jeho míšeňské i domácí spojence. Otec a syn se ten den viděli naposledy, protože během tažení Jindřich VII. zemřel v srpnu roku 1313 v Buonconventu.
Janovo vojsko se shromáždilo k 24. 9. 1310 u Norimberka pod vedením mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu a vojevůdce Bertholda z Hennebergu a krátce nato vyrazilo do Čech. Cestou s k němu přidávaly postupně oddíly českých pánů. Nejvýznamnější posilou byly voje pražského biskupa Jana IV. z Dražic a podkomořího Jindřicha z Lipé. Avšak některá města zůstala věrná Jindřichu Korutanskému a musela být zatím ponechána v jejich rukou. Byly to například Louny, Kolín i stříbrná Kutná Hora. Hlavní úder byl veden na Prahu od východu, v úseku mezi dnešní Prašnou branou a Vltavou. Staré Město bylo ovládnuto 3. 12. 1310 díky pomoci zevnitř. Měšťané, vedení Eliščiným kaplanem Berengarem, zaútočili na brány, otevřeli je a vpustili Janovo vojsko do města. Korutanci zůstal Hrad a Menší Město na levém břehu. Ale to je již jiná historie.
Podstatné je, že zmíněnou svatbou byl položen legitimní základ k manželství, z něhož dne 14. 5. 1316 vzešel syn Václav, který na vychování ve Francii získal jméno Karel a do našich i světových dějin vstoupil jako slavný římský císař, český král a markrabí moravský Karel IV., jediný náš národní Otec vlasti, hodný tohoto titulu.
Dr. Luděk Šubert
