Rozporuplný dvojnásobný král

K nesmírné radosti císaře římského a krále českého, Karla IV. Lucemburského a jeho třetí choti Anny Svidnické, spatřil před 650 lety světlo tohoto světa první, zdravě narozený syn Václav. Stalo se tak na císařově říšské cestě v Norimberku dne 26. února A. D. 1361. Jinak moudrý jeho otec vytouženého následníka od malička hýčkal, rozmazloval, cílevědomě vzdělával i neúměrně věku přetěžoval různými panovnickými povinnostmi. S úsměvem dnes čteme poznámku dobového kronikáře, že při korunovaci na českého krále 15. 6. 1363 se královské batole rozeřvalo a pak se i sesralo. Nikdo tehdy nemohl ani nechtěl tušit, že si tím nový český panovník vlastně předznamenává budoucí léta svého samostatného panování…

Císařský a královský otec ho pak 10. 6. 1376 nechal zvolit římským králem a o necelý měsíc později 6. 7. 1376 v Cáchách též korunovat. Tehdy patnáctiletý  Václav IV. byl inteligentní a vzdělaný mladík, ale sklony k panovnickým povinnostem příliš neprojevoval. Císař a král Karel IV. (1316–1378) zřejmě nebyl dobrý pedagog. Na jedné straně syna soustavně úkoloval, na straně druhé mu však nedopřával v plnění úkolů potřebnou samostatnost. To mladého krále pravděpodobně frustrovalo a začal si zvykat, že jeho občasné přehmaty vždycky někdo nějak napraví. A to mu asi i zůstalo. Matka mu zemřela, když mu byl pouhý rok, o otce přišel jako sedmnáctiletý.

Vnější poměry v říši byly komplikované papežským schizmatem, kdy jeden Svatý otec seděl v Římě, druhý v Avignonu a šli si ostře po krku. I říšská knížata a šlechta se rozdělili podle těchto táborů a nemalý byl i vliv francouzské diplomacie na říšské poměry. Evropské vztahy komplikovala tzv. Stoletá válka mezi Anglií a Francií (1337–1453) a jihovýchod Evropy začal být stále intenzivněji ohrožován expanzí islámských osmanských Turků.

K dovršení všeho se po roce 1378 začaly komplikovat i poměry v Českém království i ostatních korunních zemích. Vysoká šlechta, tedy panstvo, začala nabírat nový dech, dočasně přiškrcený umnou vnitřní politikou Karla IV. Roku 1380 tvrdě zasáhla království morová epidemie vysoké intenzity a téměř katastrofálních důsledků. Nešťastný mladý král byl řešením těchto krizových stavů zahlcen a těžko říci, zda jednal podle toho, že neměl žádného rozumného rádce, nebo jich měl naopak příliš mnoho, každého s jinými cíli a pohnutkami. Někdy v té době prodělal dnes ne zcela objasněné onemocnění, možná v důsledku přežití otravy. Prý ho pak často pálilo v hrdle a útrobách, což tišil stále se stupňujícím pitím vína. Na jeho nestřídmost asi doplatila jeho první choť Johanna Bavorská (+1386), kterou usmrtili Václavovi lovečtí psi, které si podroušený král brával do ložnice.

V 90. létech 14. století se vnitřní poměry ještě vyhrotily. Panstvo těžce neslo, že se panovník obklopuje rádci a milci z nižší šlechty a dokonce z měšťanstva, poděluje je úřady a statky na úkor vysoké šlechty a na úkor panování upřednostňuje lovy, bujaré pitky a víceméně galantní dobrodružství. Do interních sporů krále s panstvem stále více zasahoval Václavův mladší a nevlastní bratr, uherský král Zikmund Lucemburský (1368–1437) a jejich ambiciózní bratranec, markrabě moravský a braniborský Jošt Lucemburský (?1354–1411). Roku 1394 byl panovník pány zajat a internován. Na svobodu se dostal díky zásahu zmíněných příbuzných a za cenu dílčích ústupků všem zúčastněným.  Nebyl však jen ve sporu se světskou mocí.

Ambiciózní pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, straník římského papeže, tvrdě prosazoval podřízenost světské moci církevní moci a nebylo tedy divu, že se s králem Václavem IV. nemilosrdně střetl. Na tento spor pak doplatil pražský generální vikář Jan z Pomuku (Nepomucký), umučený a hozený do Vltavy roku 1393. Jenštejn se zachránil útěkem za hranice.

Trpělivost však došla i říšským knížatům a zejména porýnští kurfiřti prosadili Václavovo sesazení z římského trůnu roku 1400. Do roku 1410 pak tento úřad zastával vzdorokrál Ruprecht Falcký ( 1352–1410). Václav IV. však titul římského krále užíval formálně až do své smrti. Roku 1402 byl Václav opět pány zajat a držen v internaci ve Vídni. Po svém propuštění se i se svou druhou chotí Žofií Bavorskou (+1425) stal podporovatelem Mistra Jana Husa, hájil myšlenky očisty církve od jejích zlořádů. Se stylem sobě vlastním založil rytířský Řád lázně se znakem ledňáčka v točenici. Spíš než vážnou duchovní očistu však tento řád měl provokativně legalizovat pijácké a sexuální orgie v městských lázních. Panovník měl prý dokonce sklony k černé magii, což měly dokládat kousky jeho kouzelníka Žita. Pravdou však též je, že Václav IV. velmi tvrdě postihoval nepoctivé podnikavce. Nejen koupelemi ve Vltavě. Mnozí z nich už se z rukou mistrů popravčích nevrátili živí. 

Tzv. Dekretem kutnohorským z roku 1409 upravil poměr rozhodování na Vysokém učení pražském ve prospěch českých mistrů. Povrchní hurávlastenci v tom viděli projev králova českého vlastenectví, ale ve skutečnosti tím tato universita notně pozbyla na odborné prestiži. Zahraniční, zejména němečtí profesoři a mistři ji na protest opustili a s nimi i mnoho cizích studentů. Svou nechuť k Němcům však Václav IV. projevil ještě jinak. Na rozdíl od svého bratra Zikmunda se totiž nijak výrazně nepostavil na stranu Řádu německých rytířů v jejich válce s polským králem Vladislavem Jagellonským. A tak v památné červencové bitvě u Grünwaldu roku 1410 bojovali Češi, Moravané a Slezané na obou stranách.

Oproti své choti, královně Žofii se během 2. dekády 15. století s Husem rozešel a nijak důrazně neprotestoval proti jeho zatčení, souzení a nakonec i upálení v Kostnici 6. 7. 1415. Tím napomohl postupnému gradování opozičních jevů zvl. v Čechách. Hmatatelným signálem pro zahájení tzv. husitské revoluce se stala 1. pražská defenestrace novoměstských konšelů 30. 7. 1419. Zpráva o ní zastihla krále na jeho oblíbeném loveckém Novém hradě u Kunratic. Vyvolala u něj silnou emotivní reakci, znásobenou pitím. V jejím důsledku pak Václava IV. buď ranila mrtvice, nebo postihl infarkt. Možná obojí. Následkům tohoto zdravotního ataku nešťastný král podlehl dne 16. 8. 1419. Když královna vdova Žofie tajně převážela tělo zesnulého chotě lodí do cisterciáckého kláštera na Zbraslavi, mohla na vlastní oči vidět požáry, které rozvášněná pražská lůza založila ve všech pražských městech.

Závěrem

Nad osobou krále římského a českého Václava IV. Lucemburského, který zemřel bez mužského dědice, je i dnes těžké vyslovit jednoznačný soud. A to známe všechny okolnosti jeho vlády i její důsledky. Byl složitou osobností, ale i doba, v níž žil a panoval, byla nesmírně složitá. Můžeme se jen dohadovat, co by se stalo, kdyby byl více podobný svému otci Karlovi IV., či bratru Zikmundovi, kdyby se odvážil římské cesty za císařským důstojenstvím, kdyby rázněji zakročil ve prospěch Husa, či později proti jeho zvlčilým vyznavačům.

Jedno je jisté. Ještě dnes musí u každého rozumného a soudného člověka vyvolávat pobouření, jak ze řetězu utržená lůza znesvětila místo jeho posledního odpočinku a dokonce i jeho ostatky. Co natom, že později bylo částečně vše napraveno. Byl to český král, syn Otce vlasti, a v našich dějinách má své důstojné místo. V měsíci únoru 2011 je proto nanejvýš potřebné, aby mu vzpomínkou na 650. výročí jeho narození vzdali monarchisté všech našich korunních zemí upřímný hold.

Dr. Luděk Šubert