Řezenský akord – 380. výročí
Řezenský akord, řezenský akord... může být náhle vysloveným pojmem zaskočen i docela slušný znalec naší národní historie. Má to snad něco společného s hudbou...? Ne! Ale s vysokou evropskou politikou a vojenskou strategií. A akordem je historiky nazván politický akt císaře a českého krále Ferdinanda II. Habsburského, kterým odvolal z tzv. 1. generalátu vévodu frýdlantského, meklenburského, zaháňského a hlohovského Albrechta Václava Eusebia z Valdštejna (14. 9. 1583–25. 2. 1634).
Generalissimus vojsk císařských a generál-admirál moří Oceánského a Baltského, čtyřnásobný vévoda, úspěšný vojevůdce, politik i ekonom, nejbohatší feudál v Čechách, císařův věřitel etc. byl již řadu let trnem v oku mnoha domácím (říšským) i nepřátelským panovníkům a významným osobnostem.
Jedni žárlili na jeho vojenské, politické i ekonomické úspěchy, jiní se ho právě pro ně obávali. JCKV Ferdinand II. Habsburský-Štýrský (1578–1637) však s ním byl spokojen. Velmi spokojen. Vždyť v roce 1629 úspěšně ukončil mírem v Lübecku tzv. válku dánskou (1625–1629), porážkou dánského krále a hlavy Protestantské unie, Kristiána IV. Římský císař a český král byl díky tomu na vrcholu své evropské prestiže i autority v říši.
V roce 1630, na letní měsíce červenec a srpen, svolal do Řezna říšský sněm za účelem využití své momentální politické pozice k volbě svého syna Ferdinanda III. (1608–1657) římským králem a tudíž i dědičným nástupcem na císařský stolec. Říšští kurfiřti i další říšská knížata proti tomu v zásadě nebyli a zdálo se, že vše proběhne hladce. Jenže knížata míní a Bůh mění. Do hry o evropskou politickou moc se zapojil odvěký nepřítel Habsburků, francouzský král Ludvík XIII. Bourbonský. Spíše však jeho veleschopný 1. ministr, vévoda Jean Armand du Plessis, kardinál de Richelieu. Ten vyslal do říšských knížectví svou šedou eminenci, pátera Josepha, vybaveného náležitými pravomocemi, instrukcemi i financemi k rozvrácení říšské pohody.
Na rozdíl od německých katolických knížat si Francouzi plně uvědomovali, že je na pochodu výrazná strategická změna v dosavadním průběhu Třicetileté války, a to švédský král Gustav II.Adolf Vasa (1594–1632), nová hlava Protestantské unie a politicko-vojenský spojenec Francie. Francouzi se právem obávali, že pokud proti němu vyrazí Valdštejn se svou mohutnou armádou, může porazit i tohoto „lva severu“. Proto bylo zapotřebí se Valdštejna zbavit. Páter Joseph tudíž využil svůj nesporný diplomatický um i přidělené finance k tomu, aby říšská knížata přesvědčil o nutnosti vyslovení takových podmínek pro přijetí císařova syna za římského krále, které by vojensky říši výrazně oslabily. Podařilo se mu to především u hlavy říšské Katolické Ligy, vévody-kurfiřta Maxmiliána I. Bavorského z Wittelsbachu (1573–1651). Ostatní knížata se pak přidala a přitlačila císaře požadavky, které se jim krátkozrace velmi zamlouvaly.
Šlo o snížení vojenských výdajů říše v době, kdy se do evropského konfliktu začala zapojovat na nepřátelské straně Francie, protestantská knížata zůstávala nadále schopná vojenských akcí, východní hranice říše ohrožoval spojenec Turků, sedmihradský vévoda Gabriel Bethlen a v severoněmeckých Pomořanech a Meklenbursku se již vylodili Švédi krále Gustava II. Adolfa. Se snížením výdajů pak šel ruku v ruce požadavek na snížení říšské branné moci ze stávajících 80 000 vojáků na polovinu, a to v době, kdy nepřátelé habsbursko-katolické ligy disponovali, skromným odhadem, vojsky v síle 200 000 mužů. Nu a třešničkou na dortu pak byla podmínka odvolání Valdštejna z vrchního velení říšsko-katolických vojsk.
Císař a král Ferdinand II. se dlouho těmto nehorázným požadavkům bránil. Dobře si uvědomoval, že s Valdštejnem přijde v lize o hegemonii ve vojenských otázkách, protože novým vrchním velitelem se měl stát jeden z bělohorských vítězů, bavorský polní maršál Jan Tserklas, hrabě Tilly. Panovník však nakonec spojenému tlaku katolických knížat podlehl, ostudné podmínky přijal a ke dni 13. 8. 1630 tzv. Řezenským akordem Valdštejna odvolal.
Ponížený a uražený Valdštejn se pak odebral na svá panství v Čechách, kde setrval až do konce roku 1631. Teprve tam se začal zabývat otázkou, jak se císaři za jeho nevděčnost pomstít. Tam přijal emisary francouzského krále i české šlechtické emigrace, kteří mu údajně nabídli i českou královskou korunu. Dokonce prý nabídl své služby švédskému králi, ale ten o sesazeného a již vážně nemocného vojevůdce neprojevil zájem.
Řezenská opatření měla pro říši fatální důsledky. V letech 1631–1632 byl Tilly několikrát těžce poražen, protestantští Sasové ovládli Prahu a švédská vojska začala pustošit Maxmiliánovo Bavorsko tak, že konsternovaný vévoda sám žádal císaře, aby Valdštejna znovu povolal. Frýdlantský vévoda se nechal pár měsíců prosit, než přijal tzv. 2. generalát. V 1.polovině roku 1632 vyhnal Sasy z Čech, v létě 1632 porazil Švédy u Norimberka a 16. 11. 1632 svedl se Švédy nerozhodnou bitvu u Lützenu, ve které švédský král padl. Přes tyto nové Valdštejnovy úspěchy však již nikdy vzájemná důvěra mezi ním a císařem obnovena nebyla. Umělým protahováním tažení v roce 1633 zavdával Valdštejn příčinu k intrikám závistivců u císařského dvora i v armádě, což nakonec vyvrcholilo jeho zavražděním v Chebu 25. 2. 1634.
Tak se Řezenský říšský sněm a na něm přijatý akord před 380 lety zapsaly do našich dějin.Jak sám vážený čtenář vidí, z těchto událostí lze vyvodil mnohá poučení i pro dnešek. Kdo šetří plošně a na špatném místě ve špatnou dobu, ztratí zpravidla víc, než uškudlil. A nejen finančně...
Dr. Luděk Šubert
