Nepálci z roku dva
Když nepálští maoisté uskutečnili před dvěma lety svůj proklamovaný cíl – zrušení monarchie a vyhlášení republiky, bylo předvídáno Nepálu mnohé, jen ne růžová budoucnost. Samotní nepálští občané však tehdy chtěli uskutečnit cokoli, hlavně když už konečně skončí občanská válka a zavládne právo a pořádek. Válka si vyžádala během své existence třináct tisíc lidských životů. Tehdy obecně nepopulární král Gjánéndra opustil své úřady i zemi a vůdce maoistů Práchanda slavil svůj veliký triumf.
Dnes je tomu jen několik měsíců od doby, kdy Nepálská republika oslavila své druhé narozeniny, a situace je pravým opakem předchozího stavu. Nutno dodat, že během těchto dvou let se přihodilo v Nepálu tolik politicko-společenských událostí, že by jejich výčet vytvořil malý seznam, proto nemá smysl se o nich dlouze rozepisovat. Třeba je říci, že nastal scénář, který sice není historicky neobvyklý, avšak který jen málokdo předvídal. Očekávalo se, že maoisté převezmou moc tvrdě do rukou a začnou rychle upevňovat svou vládu. Tím však byli vysoce přeceněni. Ukázalo se totiž, že tato asijská guerilla, která vyráběla generály z místních vesnických dětí, se dokázala shodnout pouze na svržení monarchie. Jakmile se její představitelé dostali k moci, neshodli se už vůbec na ničem. Práchandova hvězda vydržela přibližně rok, než se musel vzdát funkce, a o tom, jak situace dnes v Nepálu vypadá, svědčí nejlépe slogan, který v této zemi již delší dobu koluje: „...za monarchie jsme měli jednoho krále, v republice máme 601 králů... (počet členů parlamentu)“.
Nepál dodnes nemá novou ústavu a země je v permanentním chaosu, která spočívá v „nedostatku státu“. Bezpečnost je zde nyní paradoxně menší než v době otevřené války s maoisty. Násilnosti jsou vedeny ze všech stran. Občasné vraždy vůdců odpůrců republiky, násilnosti vedené ze strany ortodoxních hinduistů, kteří ze současného stavu země viní křesťany a další náboženství...
Paradoxní je, že nepálští biskupové, kteří v sekularismu viděli naději k větším právům pro křesťany, se přidali k oslavám vzniku republiky, což by bylo plně pochopitelné, pokud by zde nebylo tolik historických zkušeností, zvláště pak z evropského prostoru.
Je zřejmé, že maoisté na konsolidaci nové sekulární federální republiky mohou zapomenout, a to z toho prostého důvodu, že o ní většina obyvatel nechce ani slyšet. Gjánéndra, kdysi „nepopulární bratr krále Biréndry“, nyní cestuje po Nepálu a všude na sebe „nabaluje“ stovky příznivců, kteří o něm hovoří jako o „našem králi“, přestože akce, které navštěvuje, jsou především náboženského charakteru.
Maoisté mezitím začínají propadat čirému zoufalství, během kterého vůči svým odpůrcům používají metodu cukru a biče, avšak ať udělají cokoli, vše vyznívá v jejich neprospěch. Před časem pronikly na veřejnost informace, že maoisté společně s komunisty údajně uvažují o monarchii jakožto o kulturní instituci, neboť „socialismus může být vybudován i v monarchii, ale Nepál nemůže být bez monarchie“. Aby se jim situace nevymkla zcela z rukou, maoisté informaci okamžitě popřeli a krátce nato vydali pro krále zákaz účastnit se největšího nadcházejícího hinduistického svátku. Výsledkem byla okamžitá demonstrace o několika tisících lidí na podporu krále v hlavním městě, která však během dvouleté historie republiky není první a jistě ani poslední.
V českých médiích nebylo možno o těchto událostech slyšet, patrně z důvodu, že demonstrující vyvolávali hesla „špatného“ obsahu. A tak jediné zprávy, které se mohli čeští občané dozvědět o Nepálu z posledního měsíce, jsou, že automobil Mercedes, který kdysi věnoval Hitler někdejšímu králi, bude vozit turisty, neboť králům v Nepálu od roku 2008 odzvonilo, a tak se tento automobil stane symbolem politických změn...
Pokud tedy vůbec události z Nepálu přinesly nějaké pozitivum, je to zjištění, že můžete někoho přesvědčovat o změně dosavadního zpsůobu života, ale nemůžete ho k tomu přinutit. Tento krok totiž záleží na něm. A tak maoistům nyní zbývá na výběr pouze úzký kruh možností, které mohou dostat Nepál z krize. Pro ně nepřijatelný návrat ke starým časům, bolestný pokus o kompromisy, anebo totální represe a následná centralizace moci. Avšak vzhledem k tomu, že maoisté doposud nebyli schopni projevit špetku zodpovědnosti, a to dokonce ani vůči sami sobě navzájem, je pravděpodobnější scénář, ve kterém „Nepál z roku dva“ pokračuje na své cestě do chaosu.
Jakub Holman
