Není matení jako matení aneb Jsou Moravané národnost?

Dne 11. 2. 2011 zveřejnil v internetových Lidovkách konzervativní činitel Vlastimil Podracký svůj článek „Matení pojmů ohledně Moravského národa“. Odkaz viz zde: Matení pojmů. Týká se to jeho názoru na blížící se sčítaní lidu v naší zemi a tím i problému uvedení příslušné národnosti. Velmi razantně odrazuje Moravany od toho, aby se k této národnosti přihlásili. Zmíněný článek vyvolal a stále vyvolává řadu rozporuplných reakcí. Od souhlasu, přes váhání, až po vyslovený nesouhlas. Na podporu svého stanoviska uvedl celou řadu historických, filosofických, politických, ekonomických i morálních argumentů. Mám-li soudit jejich dopad čistě podle sebe a v nejobecnější rovině, pak si myslím, že záležitost nejen neobjasnil, ale spíše čtenáře ještě více domátl.

Máme v rukou názory nejen jeho jako zástupce Konzervativní strany, ale i Moravanů. A obojí zřejmě čekají i na nějaký postoj nás, monarchistů. Nemohu a ani nechci mluvit jménem všech, protože se budou zřejmě různit názory v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, ale dle zatím dostupných názorů brněnských monarchistů k tomu lze zaujmout určitý jednotný postoj. V něm je nutné zohlednit rovněž historické, politické a další faktory, které tuto kauzu ovlivňují.

1. Historický vliv státu na formování národa nebo národnosti

V minulém režimu nám vtloukali do hlavy dogma, že národ vytváří stát. Při tom byly ignorovány všechny souběžné poznatky, že naopak stát jako organizovaná forma společnosti pomáhá z rodin, rodů a kmenů stejného nebo příbuzného jazyka vytvářet vyšší formu, tedy národ. Teprve další kvantitativní i kvalitativní nárůst takto příslušných přispěl k dělení na národnosti, které v řadě případů rovněž zhutněly k podobě národa. Lišily se kulturou, jazykovými odchylkami, existenčními podmínkami a podobně.

Nikdo dnes zatím nemůže popřít, že prvním doložitelným státním útvarem zahrnujícím velkjou část území našeho dnešního státu byla v 7. století tzv. Sámova říše, i když se to dalo spíše nazvat státně organizovaným kmenovým svazem Slovanů. Jak dále víme, tak až od 9. století vzniká tentokrát i panovnicko-následnický, mojmírovský, slovanský státní útvar nazvaný Velká Morava. Výrazný podíl na jeho geopolitickém vlivu směrem dovnitř i ven mělo tentokrát i křesťanství. Nejen ve smyslu věroučném, ale i jazykově sjednocujícím včetně písemné formy. Známe všichni důsledky působení svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje po roce 863. Naši tehdejší předkové byli i v zahraničí vnímáni jako Moravané. K území Velké Moravy patřily i tehdejší Čechy, převážně stále pohanské, protože západní orientace jejich knížat a vladyků nepřinášela lidem té země jazykově srozumitelnou věrouku. Teprve moravským křtem přemyslovského knížecího páru Bořivoje a Ludmily byly i v Čechách zahájeny potřebné civilizační změny na daném území, a to jak ve smyslu duchovním, tak i světském.

Když během 1. dekády 10. století Velkomoravská říše zanikla vlivem vnitřní nejednotnosti,  zahraničních vpádů a zřejmě i změn v přírodních podmínkách, tak se český stát teprve formoval. A to nejen v průběhu 10., ale i následujícího 11. století. Co se tou dobou dělo na Moravě, není přesně známo kromě toho, že už se znovu nedokázala zkonsolidovat v samostatný státní útvar a v průběhu 11. století se stala lénem českých Přemyslovců. Určitá její specifika, například podobná řeč, však zůstala zachována a z Čech, respektive z Prahy, přicházely mocenské popudy ke státnímu sjednocení Čechů a Moravanů. Teprve nyní lze připustit zpětný státotvorný vliv obou národů. Až do 17. století projevovala Morava trvalé tendence k vlastnímu přístupu ke Království českému, zejména od konce 12. století, kdy se stala říšským lénem, tedy markrabstvím. Až Habsburkové tyto trendy svou centralizační politikou utlumili, ale ani oni se neodvážili překročit rámec zemského zřízení. Zřejmě i proto, že jim toto dělení usnadňovalo panování a hlavně, ono to fungovalo!

2. Vliv tzv. národního obrození, Palackého a později Masaryka

Dnes už historický výzkum pokročil natolik, aby se nezakrývalo, že přední „obrozenci“ z řad vzdělané šlechty a mnozí přední „čeští“ intelektuálové toto vnímali spíše politicky, než národnostně. Země Koruny české, tedy i Morava a Slezsko (to co z něj pro habsburskou monarchii po válkách v 18. stol. zbylo), byly vnímány jako politicky legitimní subjekty s určitým rozsahem práv, a proto valná část „obrozenců“ hájila tato práva německy, a nejen proto, že to byl úřední jazyk. Čeština jako společná komunikace lidu prostého teprve hledala svou moderní podobu ve vytváření i odborného pojmosloví.

Palacký, ač rodem Moravan a pasovaný na národního historika, zřejmě vůbec nepochopil, kde v minulosti byly položeny základy pro vznik českého a moravského národa. Historie a archeologie zatím nebyly tak rozvinuté, aby mu poskytly dostatek podkladů k tomu, aby k české a moravské národní historii mohl přistupovat diferencovaně. Lze pochopit, že v dané době šlo nejprve o sjednocení společného slovanského proti německému, což vyjádřil formou i obsahem svého hlavního díla „Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě“ . Jenže u toho zůstalo bez ohledu nas vývoj dalších a stále novějších poznatků. Mnohem nacionálněji založeným Čechům (nejen vůči Němcům) však toto zjednodušení náramně vyhovovalo a cílevědomě tento status gradovali. Tak se tisíckrát opakované chyby, omyly i vědomé lži staly dodnes platnou pravdou, vyhovující krátkozrakým a zacíleným.

„Tatíček Masaryček“ pak tomu nasadil, ač v důsledcích republikán, příslovečnou korunu.Tento další významný a navíc i politicky mocný moravský odrodilec, jakmile se stal prezidentem, tak šmahem popřel nejen své moravské kořeny, ale i národní cítění obyvatel Republiky československé tím, že prosazoval tzv. čechoslovakismus. Tedy žádní Češi a Slováci, natož nějací Moravané a Slezané, nebo Rusíni. Potom není divu, že naši rodiče a prarodiče, oblbnutí touto pseudoteorií a nadšením z nabyté státní samostatnosti rádi zapomínali na své kořeny, zvláště v tzv. českých zemích. Ne tak na Slovensku a v

Sudetech. V tomto alespoň já spatřuji i hlavní příčinu ve 30. letech vyhroceného sudetoněmeckého a slovenského nacionalismu a šovinismu.

3. Zrušení zemského zřízení a jeho neblahé důsledky

Ač se to nezdá, tak právě ve zrušení zemského zřízení dnes tkví celá řada problémů, týkajících se nenahrazení účinného centrálního řízení nižších celků čímkoli smysluplným. A začíná to i končí pojmoslovím. Když si vezmeme Spojené království, tak absolutní většina obyvatel má možnost si hrdě říct, že je Brit. Tento pojem totiž nemůže být suplován pojmy Angličan, Skot, Velšan nebo Ir. Podobně souhrnný pojem Němec nikterak nebrání Bavorákům, Sasům, Prusům, Hanoverákům a dalším přiznávat svou konkrétní národnostní identitu. První se spolu dorozumí anglicky, druzí německy. Také Belgičané mají možnost se prohlašovat buď za Vlámy, nebo Valony, dokonce s rozdílným jazykem. 

Ne tak my. My jsme nuceni být Čechy, i když nejsme Čechy, ale Moravany, nebo Slezany. Proto plně chápu snahu pana Podrackého najít buď pro obyvatele Čech nebo celého státu odlišný název. V případě, že by Češi chtěli zůstat Čechy a ne třeba Bohemiany, by bylo vhodné najít pro nás všechny jiný pojem. Třeba Západoslované. Bylo by to sice rozumné, ale novum na které bychom si všichni zvykali několik generací. Ale jak z toho začarovaného kruhu ven?

Myslím si, že rozumná je postupná cesta. Zatím by stačilo obnovit zemské zřízení, a to v historicky daných hranicích jednotlivých zemí. Zmizel by tak anachronismus, kdy obyvatelé moravské Moravské Třebové byli dříve Východočechy, dnes českými Pardubičáky. Platí to i obráceně. V tomto případě nejde jen o historické vymezení území. Předchozí i současné krajské zřízení si totiž vynucuje organizační strukturu a tím i administrativu zbytečně složitou a zbytečně nákladnou. Při vytvoření současných krajů se ukázalo, že je nutné zachovat některé funkce bývalých okresů, jinak by to nefungovalo. Prodražuje se toto i fakt, že např. obyvatel Jeseníku musí mnohdy řešit jisté záležitosti až ve vzdálené krajské Olomouci. Kde je tedy jaké skutečné šetření?

Smysluplné by byly země, řídící okresy nebo statutární města, v nichž je počet obyvatel podobný nebo větší než v okrese. A potom už jen konkrétní obce. Ono to jde, ne že ne. Jen se musí chtít hledat a pak i nacházet skutečně úsporná řešení. A to ani nemluvím o nezbytné reálné pravomoci jednotlivých stupňů...

4. Co je a co není separatismus a šovinismus

Skutečné projevy těchto civilizačně primitivních -ismů naštěstí několik generací našich spoluobčanů zná pouze ze zahraničních zpráv masmédií. To, co je pod tím u nás některými jedinci chápáno, je mnohdy jen slabý odvar jejich skutečné podstaty, nebo jde o něco jiného. Nelze zastírat, že někteří Moravané by rádi viděli Moravu na Česku a Praze zcela nezávislou. To však není moderní trend v zájmu našeho už beztak malého státu a ani vyspělejší části Evropy. To, co lze organizačně vytvářet s rozdělenými náklady na nezbytnou, ale neproduktivní administrativu, by pak musel nést celé onen ministáteček, byť ve zmenšeném měřítku. Je třeba si vzpomenout, s jakými, především ekonomickými, problémy se musela potýkat tzv. 2. republika po odtržení Sudet.

Šovinismem rozumíme vypjatý nacionalismus a separatismem pak snahu určitého národa vytvořit nezávislý, oddělený stát. Většina Moravanů, ať již ve smyslu geografickém, tedy obyvatel Moravy, nebo národnostním, pokud se těmito skutečně cítí, nejsou ani jedno, ani druhé. Určité názorově vyhraněnější postoje v nich vyvolává centrální ignorance jejich oprávněných národně-územních zájmů, vycházející z ignorance vůči novým poznatkům historickým, které hovoří nejen o průběžném vývoji vztahů Čechů a Moravanů, ale i o jeho počátcích. Lpění na starých, poznatky překonaných pravdách, je pak skutečným konzervativismem, jen těžko se smiřujícím nejen s novými fakty, ale i s novými metodami přístupu k nim a jejich využívání. Proto se těmto lidem nelze divit, že vidí separatismus i tam, kde není. Kdyby pražské centrální orgány, v nichž je zastoupeno i nemálo Moravanů a Slezanů, projevily  porozumění pro zemské uspořádání státu, na historických základech, mnohé hrany by se otupily a postupně by vše fungovalo obdobně rozumně jako v sousedním Rakousku nebo Německu. A jestliže několik set tisíc Moravanů se cítí být jimi i národnostně, tak to rozhodně není projev separatismu. Jak pak ale nazvat méně arogantními přívlastky snahy těch Čechů v  Čechách i Moravě, kteří Moravanům tato práva upírají?

Závěrem  

Dalo by se na toto téma psát i hovořit velmi dlouho. I proto, že pro obojí postoje existuje celá řada minulých i současných argumentů, navíc věcně doložitelných. To už by však byla diskuse, která by stávající reálné hrany ještě vyostřovala a nikoli otupovala. Protože nejsem separatistou, tak nemíním toto tříbení názorů a postojů hnát do krajnosti. Myslím, že náš stát má dnes sdostatek závažnějších problémů a je zbytečné k nim uměle dovytvářet ještě problémy národnostní.

Když byly počátkem 90. let zavedeny nové občanské průkazy, ještě knížečkové, tak jsem už tehdy uvedl národnost moravskou. A nikdo mne k tomu nenaváděl. Stačilo vzdělání a národnostní i historický cit. Takže i nyní, bez bázně a hany, uvedu při sčítání lidu národnost moravskou a spolu se mnou i většina mé rodiny. Takto mohou postupovat i ostatní občané, bez ohledu na to, zda je bude kvůli tomu některý konzervativně smýšlející Čech nazývat separatisty. Dovolím si to i proto, že naopak respektuji  svobodné rozhodnutí územních Moravanů přihlásit se k české národnosti. Je to jejich právo. Nebudu tedy jiným v tomto ohledu činit jakékoli příkoří, které nechci, aby někdo činil mně.

 Dr.Luděk Šubert
                Sdružení monarchistů Brno