Legie legend a mýtů zbavené

Úvodem

Před několika dny se na internetových stránkách objevila informace, že resort ministerstva obrany chystá rozvinout do roku 2014 a po něm rozsáhlou propagační kampaň  Legie 100 k připomenutí 100. výročí vzniku tzv. československých legií v letech 1914–1918. Za normálních okolností by to běžný občan mohl zaregistrovat jako běžnou kulturně-politickou informaci a brát na ni takový osobní zřetel, jaký je dán mírou jeho zájmů o dané historické období. Ty však nejsou. Současná vláda proklamuje šetření ve všech možných i nemožných oblastech veřejného života, všemi možnými i nemožnými prostředky. A najednou se v rozpočtu jednoho ze strategických resortů tzv. najde mnoho zjevně přebytečných desítek milionů na propagaci určitého faktoru a období našich národních dějin, navíc objektivně značně problematického.

Legie. Naprosté většině slušně vzdělaných obyvatel modré planety se při vyslovení tohoto pojmu vyjeví starověké římské legie. Mnohem menší procento, především z oblastí francouzského civilizačního vlivu, si to ještě doplní o legendární novověkou Cizineckou legii. Ale jen nepatrné promile globálně a malé procento státně teritoriálně bude mít jakous takous povědomost o existenci československých legií v rámci dohodových armád za 1. světové války.

Značná část tohoto minizlomku si pak začne klást i otázku. Byli to skutečně uvědomělí vlastenci, jak bylo a je systematicky vtloukáno již téměř sto let do hlavy, nebo to byli vlastizrádci, kteří vojenskými prostředky položili základy všem našim následným národním trablům? Objektivně vzato byli to tací i tací. Záleží na úhlu pohledu. Většina z nich však byli lidé, kteří se nechali zlákat přísliby rychlejšího ukončení válečných hrůz a utrpení a tím i rychlejšího návratu do svých českých, moravských a slezských domovů. Tedy žádní hromadní uvědomělí vlastenci, ale obyčejní lidé, kteří osobně zažili psychické i fyzické útrapy z bojišť. Kdo nezažil, jak v následujících vteřinách zapůsobí i na velmi silného jedince následky výbuchu dělostřeleckého granátu, který na kusy roztrhá nejbližšího kamaráda z dětství, ten jen těžko pochopí, co se většině těch lidí v daném okamžiku prohánělo hlavou.

Podívejme se tedy stručně, z jakých zdrojů se legie rekrutovaly, jak a čím byly motivovány.

1. Lidské zdroje legií

Především je třeba začít tím, jak to národnostně vypadalo v císařské a královské rakousko-uherské armádě na samém počátku války a v jejím průběhu. V roce 1914 tvořili Češi, tedy dobově i Moravané a Slezané s domovským jazykem českým, celkem 13 % obyvatel monarchie, Němci 24 % a Maďaři 20 %. Souhrnně šlo o přibližně 50 milionů obyvatel monarchie. V řadovém vojsku pak byli zastoupeni 12,9 %, Němci 25 % a Maďaři 23,1 %. Českých profesionálních důstojníků bylo 4,8 %, Němců 78,7  % a Maďarů 9,3 %. Záložních českých důstojníků bylo 9,7 %, Němců 60,2 % a Maďarů 23,7 %. Tento výčet je brán z deseti národů monarchie, přičemž Češi souhrnně zaujímají vždy třetí místo.

Do roku 1917 bylo odvedeno v monarchii do armády celkem 8 420 000 mužů, z toho Čechů, Moravanů a Slezanů cca 12,6 %, což je přibližně 1 052 500 mužů. Jejich zastoupení v jednotlivých plucích a praporech doplňovaných prostřednictvím sborových velitelství č. VIII. Praha, č. IX Litoměřice pro Čechy a č. I Krakov a č. II Vídeň pro Moravu a Slezsko, se pohybuje od 12 % do 95 %. Takže česko-moravsko-slezské zastoupení bylo v  20 plucích řadové pěchoty, devíti samostatných mysliveckých praporech, 11 jezdeckých plucích, v 15 dělostřeleckých plucích, 10 samostatných dělostřeleckých oddílech, pěti ženijně technických praporech a čtyř vozatajských oddílech. Tedy zhruba v třetině řadových pozemních sil.  Do výčtu nejsou zahrnuty pluky a prapory tzv. předlitavské zeměbrany (Landwehru), domobrany a válečného námořnictva. Přitom prapor nebo dělostřelecký oddíl měly od 500 do 900 mužů, pluky až 2900 mužů, brigády kolem 6000 mužů, divize do 15 000 mužů a sbory kolem 50 000 mužů. Polní armády pak měly rozdílné počty sborů, tedy 200 000–250 000 mužů. Vždy k násobku nejbližšího nižšího stupně je třeba připočíst štáby, přímo podřízené dělostřelecké, technické a týlové útvary.

Od 12. 8. 1914 rakousko-uherská armáda vedla boje na Srbské frontě, od 22. 8. na Haličské frontě proti Rusku (ta se od r. 1915 jednoznačně stala hlavní frontou r.-u. armády) a od  30. 5. 1915 přibyla ještě Italská fronta. Omezené císařské útvary najdeme i na řecké a turecké frontě. Z uvedeného je tedy zřejmé, že c. a k. armáda nepůsobila na hlavní frontě 1. světové války, tedy Západní. Ta byla v Belgii a Francii výhradně záležitostí císařského Německa. Všude tam, kde c. a k. armáda postupně zasáhla do bojů, tak se její vojáci dostávali i do zajetí a postupně se stávali i zdrojem pro utváření tzv. legií.

Jestliže chtěli političtí představitelé tzv. 1. odboje, tedy T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik, dosáhnout u Francouzů, Britů a později i Rusů, Italů a Američanů politickou podporu pro své protirakouské aktivity a ambice, neměli jinou možnost než se projevit i vojensky ve prospěch dohodových mocností. A to bylo možné tak, že z dostupných lidských zdrojů dokážou vytvořit početné a akceschopné vojenské jednotky. Podmínky pro jejich vznik však byly v jednotlivých válčících zemích značně rozdílné.

2. Francouzské legie

Jak už bylo řečeno, tak rakousko-uherská armáda na Západní frontě nebojovala. Ve Francii tudíž nebyli ani žádní r.-u. váleční zajatci. Ve Francii však žilo, nejvíce v Paříži, několik tisíc Čechů, Moravanů a Slezanů již před válkou. Dostali se sem z různých, především však ekonomicko-sociálních a jiných existenčních důvodů. Někteří už měli, jiní ne, francouzské státní občanství. Ti druzí však v pravidelné francouzské armádě sloužit nemohli, takže zbývala jen Cizinecká legie. Po vzniku války byl vytvořen zvláštní Cizinecký pluk s platností jen pro dobu války a 1. rota praporu C, jíž postupně prošlo na 250 krajanů, byla později nazvána rotou Nazdar. Působila nejdříve v Champagni a později severněji u Arrasu. V květnu 1915 zde byla německými vojsky v podstatě zlikvidována. Francouzské politické vedení se dlouho nemělo k jejímu obnovení v použitelné podobě. Přibližně 600 dalších zjištěných našich rodáků s francouzským občanstvím bylo roztroušeno ve francouzských jednotkách.

Zejména Štefánik hledal zdroje v Americe, Severní i Jižní, a postupně získal zhruba 1600 dobrovolníků. Od roku 1916 začali přicházet i bývalí zajatci z Ruska, Itálie a Balkánu, takže mohly být zformovány pluky č. 21, 22, 23 a 24, což do podzimu roku 1918 dalo divizi o dvou brigádách s celkem 10 000 vojáky. I když menšinově, tak v nich byli zastoupeni i Slováci. Pluk č. 21 se vyznamenal 20. 10. 1918 u Terronu a pluk č. 22  22. 10. 1918 u Vouziers. Zbývající dva pluky byly ve výstavbě. V listopadu a prosinci proběhl přesun těchto jednotek na naše území. Vzhledem k místům pobytu těchto dobrovolníků – Francie, USA, atd. – se jednalo o přesvědčené republikány, a pokud nešlo o zajatce s r-u občanstvím, nelze je považovat přímo za zrádce. O neuspokojivém rozsahu zdrojů svědčí i fakt,  že se v těchto jednotkách nacházeli i patřičně zpracovaní šestnáctiletí pubescenti. Pro cíle Československé národní rady to však bylo dostačující.

3. Italské legie

I když vznikly jako poslední, tak svou četností jsou větší než francouzské. Je to dáno tím, že od jara 1915 se zde dostávali do zajetí rakouští vojáci, do podzimu 1917 především z bojů na řece Soči, později z bojišť v tyrolských Alpách a na řece Piavě. Italské politické vedení a vojenské velení k nim mělo ještě menší důvěru než Francouzi. Postupně sem byli převedeni i zajatci ze Srbské fronty. A zase to byl Štefánik, který lámal postoje Italů vůči těmto lidem. Mezi zajatci jako lanaři působili především sokoli, což je typické i pro Francii a Rusko. Nejprve z nich byly vytvářeny vojensky organizované pracovní jednotky a útvary a jen menší část byla využívána jako zvědové na frontě. Ústřední tábor vznikl v Salernu, kde se do října 1917 soustředilo na 4000 dobrovolníků.

Teprve po výprasku, který utržili Italové v říjnu 1917 u Caporetta v severovýchodní Itálii, a po svém následném masovém úprku až na linii řeky Piavy začalo italské velení využívat všechny nabízené rezervní zdroje. Tak byly postupně zformovány pluky č. 31 až 35, ale s jejich bojovým nasazením jako celku italské velení dále otálelo. Dílčí jednotky těchto pluků byly roztroušené u mnoha italských svazků a sloužily jako zvědné nebo pracovní.

O poměrech v nich svědčí například události z června 1918, kdy byla zaznamenána řada dezercí a uprchlíci byli italskými jednotkami nemilosrdně likvidováni a označováni za zrádné poněmčence. Ti správní pak prováděli průzkum na řece Piavě a teprve v září 1918 33. pluk svedl úspěšnou šarvátku o vrchol Doss Alto východně od Gardského jezera. Teprve na přelomu října a listopadu byly vytvořeny z uvedených pluků 6. a 7. divize s celkovým počtem 20 000 mužů a v zápolí pak, už po válce, 55 domobraneckých praporů se zhruba zbývajícími 60 000 českými zajatci. Od konce listopadu 1918 pak začal jejich postupný přesun do vlasti.

 Podobně jako ve Francii, tak ani v Itálii o nějakých velkých bojích a masovém hrdinství nemůže být řeč, protože jak ztráty způsobené nepříteli, tak ztráty vlastní se v jednotlivých bojích počítají řádově v desítkách, celkově pak ve stovkách. Jen tak pro srovnání v bitvě na řece Sommě 2. 7. 1916 ztratili jen Britové na úseku širokém necelých 10 km přes 20 000 mužů za jediný den.

4. Ruské legie

Tyto působily nejdéle, byly nejpočetnější a prošly i nejsložitějším ideovým a organizačním vývojem. Ještě před válkou žilo ve velkých centrech tohoto impéria nebo v jejich okolí na 70 000 našich krajanů. Již v srpnu 1914 se z nich především díky domácím odbojářům Kramářovi a Klofáčovi začala vytvářet tzv. Česká družina v síle roty. Postupně měla vzniknout brigáda o dvou plucích, ale ani ruské vedení a velení přílišnou důvěrou k nim neplýtvalo. Není bez zajímavosti, že až do února 1917 byly tyto „naše“ jednotky ideově motivovány pomocí obnovit České království s Romanovcem na trůně. Šlo tedy o monarchisty protihabsbursky zaměřené. Jednotlivé skupinky družiníků prováděly pro ruskou armádu vojskový i agenturní, tedy hloubkový průzkum i hluboko na Slovensku, na Moravě a dokonce až v Čechách. Jako celek však tato jednotka bojově nasazena nebyla.

Těžké boje na Haličské frontě se projevily i ve velkých počtech zajatců, a to na obou stranách. Nejméně dva roky však pobývali v zajateckých táborech bez většího zájmu našich domácích i zahraničních odbojářů, respektive ruského velení. Do družiny zatím bylo možné čerpat z původních zdrojů, a tak vznikly dva prapory, ovšem po četách roztroušené u vyšších stupňů ruského velení. Opět jako průzkumné.

Teprve koncem roku 1915 po osobním zásahu Masaryka, Beneše i Štefánika začala agitační práce mezi zajatci. Docházelo však přitom i na nejvyšších místech ke kuriozním situacím, kdy vytvářené jednotky měly bojovat na Ruské frontě pod ruským velením, ale být považovány za součást francouzské armády. Jak i můj děda říkal, tak nábor mezi zajatci prováděli vyškolení agitátoři, kteří slibovali brzké ukončení války a tím i brzký návrat domů. Když to mělo jen částečný úspěch, hrozili váhavcům osobními sankcemi i sankcionováním rodin doma. Národnostně-politické argumenty sice byly, ale rozhodně ne vždy měly prioritu v použitých formách a metodách přesvědčování. Agitátoři údajně sahali i k fyzickému násilí, zmlácením počínaje a vraždami konče. 

 I v těchto složkách převažovalo domácí velení podobně jako ve Francii a Itálii. A důvodem nebyl pouze fakt, že si domácí páni mínili udržet nad těmito cizími vojáky trvalou kontrolu. Bylo to dáno i konkrétním stavem dostatku důstojníků alespoň pro taktické stupně velení četou počínaje, divizí konče.  

Ono se totiž nechalo přesvědčit jen málo vyšších důstojníků od c. a k. majora výš, aby zradili. Relativní dostatek byl tedy pouze poddůstojníků po četaře, dále pak šikovatelů (tedy dnešních rotmistrů a praporčíků) a směrem ke kapitánovi zájemců citelně ubývalo. Proto se pořádaly doškolovací kurzy pro nižší velitele z řad nižších kategorií hodností. Určitým příkladem, spíše však politické povahy než odborně vojenské, může být postup Štefánika. Z desátníka na podporučíka během dvou let a za další dva roky generál. Takže účel světil prostředky.

V květnu 1916 již měly čs. legie na Rusi, jak se jim říkalo, brigádu o dvou plucích, ale stále nasazovanou jen v malých počtech a na různých úsecích fronty. Ruská nedůvěra přetrvávala. Teprve po svržení cara se začalo měnit i monarchistické smýšlení legionářů v republikánské. Po únoru 1917 se postupně rozkládající ruská armáda snažila hledat náhradní zdroje, takže ke cti přišla i čs. brigáda. Mezi legendarizované úspěchy patří tzv. bitva u Zborova 2. 7. 1917, mimo jiné i proto, že dílčího úspěchu bylo dosaženo díky okolnostem i na protistojících českých plucích, a to 35. plzeňském a 75. jindřichohradeckém. Ruské politické vedení (premiér Kerenskij) a vojenské velení (generál Brusilov) sice legionáře ocenili, ale jejich taktický úspěch využít operačně nedokázali.

Po říjnu 1917 se Masaryk snažil prosadit neutralitu a rychle dostat Ruskou legii do Francie, kde stále nebylo rozhodnuto a navíc počátkem roku 1918 zahájili Němci zprvu úspěšnou velkou ofenzívu. Severní cesta se zdála dlouhá, západní a jižní byly uzavřeny Němci, Rakušany, Turky a Bulhary,  takže otevřený byl jen východ. Čs. sbor o dvou divizích se 40 000 vojáky tedy pomáhal bolševické Rudé armádě zadržovat postup Němců na Ukrajině a svedl úspěšný boj v březnu 1918 u Bachmače. Spíše však šlo o to zajistit si klidné navagonování a v 60 ešalonech přesun přes Kursk a Penzu za Volhu a na Transibiřskou magistrálu. Bolševici však porušili vzájemné dohody a v Penze se pokusili odzbrojit 5. střelecký pluk. Nato se celý sbor otočil čelem k západu a ovládl část Povolží. V říjnu 1918 však odtud byly legie bolševiky vytlačeny na západní Sibiř, kde pomohly zahájit operace bílému, monarchistickému admirálovi Kolčakovi. Celý rok 1919 v podstatě byly nuceny držet TSM pod kontrolou, protože USA nechtěly, aby tuto funkci plnili Japonci. Proto též poslali do Vladivostoku jen velmi omezený počet lodí, které evakuovaly jen malou část legií. Ve větším rozsahu začal odsun až v roce 1920, a to dlouhou cestou kolem jihovýchodní Asie přes Indický oceán, Rudé moře a Suez do moře Středozemního a odtud většinou do jadranského Terstu. 

Tudy se vrátil i můj děda, který navíc vyprávěl o drsných podmínkách k přežití na Sibiři, kde bylo nutno střídavě bojovat i obchodovat s místními vládci, prohlašujícími se jednou za bílé, jindy za rudé. Osobní statečnost v této situaci nelze legionářům upřít, ale většinou to byl jen politický mocenský faktor Dohody v oblastech, kam nebyla s to spolehlivě dosáhnout vlastními prostředky. Takže zejména ruské legie se naplnění daných slibů nedočkaly a prodloužily si 1. světovou válku o další dva roky.

Závěrem

Ruské legie nakonec díky tvrdě vynucovaným odvodům v zajateckých táborech vzrostly o dalších 20 000 vojáků a překročily tak 60 000 mužů. Spolu s italskými a francouzskými legiemi jde tedy o více než 100 000 mužů, což je podstatně víc než našich zahraničních vojáků za 2. světové války.

Jde však o diametrálně odlišné vstupní podmínky. Když však vezmeme v úvahu zmobilizování více než milionu Čechů, Moravanů a Slezanů do rakousko-uherské armády, pak se jedná o pouhou desetinu těch, kteří se zpronevěřili své vlasti a svému panovníkovi. I to jasně hovoří o tom, že naši krajené byli ve své většině loajální, věrní dané vojenské přísaze, ať již ve frontových jednotkách, v týlových posádkách nebo v zajateckých táborech. Rumburská vzpoura či kotorská jsou motivovány snahou o ukončení války, nikoli pokusem oslabit monarchii, jak bývá někdy prezentováno.

Čísla a historická fakta mluví dost exaktně pro to, aby si o daných skutečnostech udělal objektivní obrázek každý čtenář sám. Pak mu možná bude připadat i snaha pana ministra obrany Vondry vynakládat na oslavu legionářů desítky milionů v době finanční slabosti státu jako kontraproduktivní.

 Dr.Luděk Šubert

Sdružení monarchistů Brno