JCVK Karel I. (17. 8. 1887–1. 4. 1922) – mírumilovný voják

 Možná se některému ze čtenářů bude jevit obsah titulku jako nelogický protimluv, ale je to tak a platí to dodnes. Cožpak to nejsou lékaři, u kterých již zcela automaticky předpokládáme, že znají příčiny, průběh a důsledky většiny našich chorob? Jsou! Stejně tak profesionální vojáci znají lépe než kdo jiný veškeré hrůzy, které válka ve svých příčinách, průběhu i důsledcích přináší. Pravda, najdou se mezi nimi i tací, kterým utrpení jiných může působit morbidní potěšení, zvláště sedí-li při tom někde za bukem a jiní krvácejí za jejich mocenské a profesní ambice. Naprostá většina z nich jsou však lidé normální a záleží pouze na tom, jak vysoko jsou postaveni a tudíž i schopni válečnému besnění předejít, nebo zastavit či ztlumit jeho ničivý průběh.

A právě k těmto se řadí i JCKV Karel I. Habsbursko-Lotrinský. Nikdo rozumný snad nepochybuje, že by tak pacifistický Svatý otec jako Jan Pavel II. neblahořečil L. P. 2004 se zpětnou platností dávnější historickou osobnost, kdyby se tato vymykala jeho humanistickým ideálům i osobní, křesťanské, politické praxi...

Nebudu se zabývat opakováním rodokmenu, životopisu a dalšími obecně známými, nebo jinde prezentovanými fakty života a díla JCKV Karla I. Zaměřím se čistě na stěžejní body jeho politicko-vojenské činnosti. Mimo jiné i proto, že působí jaksi okrajově, přestože výrazně limitují jeho aktivity státníka i vojáka profesionála.

V předchozích staletích bývávalo běžným zvykem, že se synek z panovnické dynastické rodiny ozdobil vbrzku po spatření tohoto světa plukovnickou nebo dokonce generálskou hodností. V tomto případě tak tomu nebylo. Na přelomu století a tisíciletí byl chlapec z vedlejší panovnické větve sice arcivévodou určeným k vojenské dráze (panující dynastie se zajišťovala v klíčových pozicích nejen sňatky), ale musel začínat téměř od píky (obrazně od řadového vojáka).

Po ukončení základního a středoškolského vzdělání k 1. 10. 1905, tedy jako 18letý, zahajuje vojenský výcvik u 7. dragounského regimentu v Chudeřicích u Bíliny. Tedy v Čechách. Hodnostní postup je u něj samozřejmě rychlejší a tak je k 1. 11. 1905 povýšen na nadporučíka, čemuž odpovídalo velení čety nebo zástupce velitele roty (hejtmana). Na tomto stupni získává ve zkrácené lhůtě zkušenosti ze základní taktiky vševojskové i jezdectva.

Během roku 1906, do 1. 11., působí jako důstojník v posádce Stará Boleslav. Dlužno připomenout, že velícím jazykem je stále němčina. Od listopadu 1906 do března 1907 je privátním studentem Karlo-Ferdinandovy university v Praze, kde je pro něj výuka prováděna německy i česky, takže do svých zkoušek z práva ovládá velmi dobře i češtinu. Zde si myslím, že na rychlé zvládnutí gramaticky jednoho z nejtěžších jazyků mělo vliv nejen jeho přirozené nadání a vysoká inteligence, ale i české prostředí, v němž dlouhodoběji působil.

Po smrti jeho otce arcivévody Otty se jeho poručníkem stává roku 1906 sám následník trůnu, arcivévoda František Ferdinad ď Este a na Konopišti. Díky jeho morganistickému (rodově nesourodému) sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou se tak právně stává Karel dalším potenciálním následníkem trůnu, aniž by někdo tehdy tušil, že k tomu opravdu dojde. 

Dne 17. 3. 1907 se oficiálně stává plnoletým s právem na vlastní komoru. 

Nejvyšším komořím je určen kníže Zdenko z Lobkowicz, tedy opět český šlechtic. Ten je mu věrně po boku až do jeho skonu v exilu na Madeiře roku 1922.

Od roku 1908 se vrací ke své předurčené vojenské kariéře a rychle postupuje v hodnostech. Od roku 1911 je cílevědomě svým poručníkem zasvěcován do zahraničně politických záležitostí a od roku 1913 i do jeho snah o politické a vojenské reformy v monarchii. V průběhu tohoto období získává od strýce nejen zasvěcení do vyšších taktických, operačních a konečně i strategických znalostí, ale zřejmě od něj přebírá i zjevnou nechuť ke všemu pangermanistickému.

Arcivévoda František Ferdinand si v té době jako následník trůnu prosadil zřízení Generálního inspektorátu c. a k. ozbrojených sil. Jako jeho šéf tak mohl mnohem důrazněji prosazovat postupnou modernizaci c. a k. ozbrojených sil – tedy nejen pozemních vojsk, ale i válečného námořnictva, operujícího prostřednictvím přístavů na Jaderském moři. Kromě toho byly postupně protlačeny změny v organizaci řízení a velení vojsk, v organizaci jako takové, dokonalejší výzbroj a výstroj i efektivnější systém výcviku polních vojsk, zeměbrany a záloh. Mohlo by se zdát, že je to krok vpřed, ale ve stávajícím systému řízení státu, zejména pro případ války, to byl z vojenského hlediska částečný krok zpět. Vojenské velení se totiž tříštilo na pravomoci císaře (Františka Josefa I.), Generální inspektorát následníka trůnu a Generální štáb, vedený polním zbrojmistrem (trojhvězdičkový generál) Conradem von Hötzerndorf.

Tento systém nezaručoval ani vnější strategickou jednotu, protože pangermanista von Hötzendorf důrazně prosazoval strategickou orientaci na Německo a jeho ozbrojené síly, zatímco ď Este se orientoval na vojenské zajištění bezprostředně reálných, strategických zájmů Rakouska-Uherska. A na to zřejmě i doplatil, kromě svého kladného postoje k Slovanům a zejména Čechům v říši. Ani dnes žádný zodpovědný a nestranný vojenský historik si netroufne zodpovědně tvrdit, že ví, kdo vedl v Sarajevu onoho 28. 6. 1914 ruku studentského politického pomatence Gavrila Principa. Byla to skutečně srbská teroristická Černá ruka, Maďaři, Němci, nebo nějaká domácí klika?

Proč to odbočení od Karla? Protože právě František Ferdinand formoval jeho profesionální vojenské i politické zrání a nelze tedy vyloučit, že se reálné vojensko-politické prostředí a realita podepsaly na osudech obou obdobně proto, že měli obdobné vojensko-politické smýšlení. Tak jak František Ferdinand nemohl za to, že jeho smrt vyvolá válku, kterou nechtěl, tak zase Karel nemohl zabránit jejímu vzniku ani jako nový následník trůnu.

Po svém nástupu na císařský stolec v relativně krátkém sledu učinil řadu opatření, která svědčí o jeho vztahu k myšlenkám svého následnického předchůdce, strýce a poručníka.

I když byl zřejmě v některých otázkách váhavě nerozhodný, bylo mu pouhých 31 let a zkušeností mnoho neměl, tak již k 1. 3.1917 zbavil funkce von Hötzendorfa a sám se ujal přímého velení ozbrojených sil v hodnosti polního maršála. Přestože vrchní velitelství přesunul z Těšína do Badenu u Vídně, neváhal průběžně „inšpicírovat“ armádní, sborová a divizní velitelství jak na ruské, tak na italské frontě. Od samého počátku své vlády nepodmiňoval vnější a vnitřní situaci monarchie vítězstvím ve válce. Tvrdošíjně odmítal, formou výslovného zákazu, používání otravných plynů, bombardování civilních cílů a vedení neomezené ponorkové války, čímž Němce vysloveně dráždil. Příslovečnou korunu svým zmírňovacím snahám nasadil, když se v roce 1917 pokusil sjednávat s dohodovými spojenci separátní mír. Využil k tomu své švagry, bratry své ženy Zity de Bourbon de Parma, prince Sixta a Xaviera. Byl ochoten se zříci určitých území na Balkáně, ale území v severní Itálii přepustit nehodlal. Důsledně podporoval mírové zprostředkovací snahy Svatého otce Benedikta XV. Jím jmenovaný ministr zahraničí, Čech Otakar hrabě Czernin ho zpočátku podporoval, ale nakonec zradil ve prospěch Němců tak, že musel být odvolán, a spolu s Hötzendorfem pak proti mladému panovníkovi kuli různé zákulisní pikle. I v důsledku toho se jednání z Francií nezdařila a Francie podle zveřejnila jisté podrobnosti, známé jako tzv. Sixtova aféra.

Všestranně silnější spojenec Německé císařství si osobou JCKV Viléma II. pozvalo císaře Karla I. na kobereček do belgických Spa na jaře 1918 a přinutil tak našeho panovníka k nezbytným ústupkům. Rakousko-uherské armády v součinnosti s německými pak v téže době obsadily Ukrajinu. Náš císař zde žádné územní nároky neměl, ale potřeboval vojensky zajistit důležitou obilnici a zmírnit tak důsledky válečného hladomoru. Zhroucením východní fronty se tak vytvořila Němcům na západní frontě a Rakušanům v Itálii příznivá vojensko strategická situace, která však pro vítězství ve válce nestačila.

Vytlačením Němců z Francie a Belgie se západní fronta zhroutila, což mělo fatální důsledky i pro Rakousko-Uhersko, přestože na jeho území, kromě severovýchodního pohraničí, noha nepřátelských vojáků nevkročila a pro monarchii jako takovou skončila válka vojensko-strategickým patem. Karlovo Rakousko-Uhersko tak podlehlo vnějšně i vnitřně tlaku politických a ekonomických okolností.

Kdo ví, jak by se situace i u nás vyvíjela, kdyby JCKV Karla I. nepodrazily domovské rakouské země, nepřinutily ho k abdikaci a nevyhlásily republiku.

Císař a král Karel I. pod ochranou Dohody odešel do švýcarského exilu. Jeho další osud se v mnohém podobá osudu císaře Napoleona I. Také se s dílčím úspěchem na jaře a na podzim roku 1921 pokusil v Maďarsku o restauraci své vlády. Právě sem spadá poslední důkaz o tom, že byl skutečně mírumilovným vojákem. Když jeho sbor dosáhl k 23. 10. 1921 budapešťských předměstí, došlo zde ke střetu s jednotkami zrádného královského regenta, viceadmirála M. Horthyho. Padlo 19 vojáků a JCKV Karel I. ve snaze zabránit vzniku občanské války a masovým obětem raději od svého záměru upustil. Možná i proto, že měl v zádech milované české vojáky, nyní sloužící Masarykově tzv. Československé republice. A podobně jako Napoleon byl na palubě britského křižníku, tentokrát to byl HMS Cardiff, dopraven také na ostrov v Atlantiku – Madeiru.

Místo závěru si dovoluji ocitovat výrok JCKV Karla I. a nechávám na vás, čtenářích, posoudit, do jaké míry je jeho myšlenka nadčasová.

V politice není nic nebezpečnějšího než věřit tomu, co si člověk přeje, nic není osudovějšího než nevidět pravdu a oddávat se utopistickým iluzím.

Ale pozor! Toto tvrzení se dá i republikánsky dezinterpretovat! 

Zpracoval: pplk.v.v. Dr.Luděk Šubert