Belgické království dnes

Na jaře letošního roku byly v Belgii rovněž parlamentní volby. Před těmi našimi i jejich navštívil náš stát můj dlouholetý belgický přítel a netajil se obavami, že v nich mohou získat navrch ty politické síly, které usilují jak z monarchistických, tak menšinově republikánských pozic o rozdělení Belgie na samostatné části, tvořené jednak skupinou severních, tedy vlámských provincií, jednak skupinou jižních, tedy valonských provincií. Jak se ukazuje, tak jeho obavy nebyly neopodstatněné.

Nejde však o žádné novum. Podobné trendy se projevovaly přinejmenším již v průběhu 20. století. Jen díky tomu, že je Belgie konstituční monarchií, kde má panovník i jeho rodina tradičně vysokou autoritu i většinovou oblibu, tak k tomu dosud nedošlo. Problém není vysloveně národnostní. Jeho kořeny tkví v rozdílné ekonomické a tím i sociální úrovni obou znesvářených částí. Ekonomicky zdatnější, úspěšnější a tím i bohatší Vlámové vyvolávají závist svých valonských spoluobčanů. Ale abych Valonům přiliš nekřivdil. Vlámové měli v minulosti štěstí i v tom, kde se vytvořila významné ekonomická centra, tedy v Antverpách, Východních Flandrech s centrem v Gentu a Západních Flandrech s centrem v Bruggách. Jak přes řeku Šeldu, tak 80 km dlouhým pobřežím mají tyto provincie přístup k Severnímu moři jako důležité obchodní komunikaci usnadňující ekonomický rozvoj. Srovnatelný ekonomický význam má ve valonské polovině v podstatě jen Liége (Lutych), ležící na řece Maase. Ta se však k moři probíjí přes území Nizozemí, což situaci ještě více komplikuje.

 Nejen královská rodina, ale i společné ozbrojené síly ony vášně do značné míry tlumily. Belgičtí důstojníci jsou schopni velet jak ve vlámštině, tak ve valonské francouzštině. Na Královské vojenské akademii v Bruselu, kde jsem v roce 1993 téměř půlrok stážoval na katedře historie, byla výuka vedena střídavě v obou jazycích. Při mé účasti na výuce pak anglicky, což je další z běžně ovládaných jazyků. Když se koncem listopadu na KVA slavily narozeniny Jeho Veličenstva, tak vždy rukou společnou a nerozdílnou.

 Rozdělit už beztak rozlohou malý stát, zhruba 31000 km² (Morava má přibližně 26 000 km²), na 2–3 ještě menší díly není šťastné řešení, ale to si musí rozhodnout Belgičané sami. Dané manželství z lásky je nemožné, takže zbývá jen doufat, že manželství z rozumu na konfederační bázi s jedním panovníkem, podobné britskému, může nejhorší excesy ztlumit. Je-li jen o málo větší rakouská Vídeň rovněž spolkovou zemí, pak by to mohl ustát i Brusel.

Mám však obavy, aby to při případném definitivním oddělení nebyl špatný příklad a nevygradovaly problémy, které mají například Španělé s Basky, Francouzi s Korsičany a Britové se Severními Iry.

Mám Belgické království velice rád a osobní přátele v obou táborech, tak mě to velmi mrzí a strašně nerad bych viděl, kdyby se tam daný vývoj zvrhl v něco hodně republikánsky necivilizovaného...

 Dr.Luděk Šubert
                Sdružení monarchistů Brno