Z osudů předků našich členů

Psal se rok 1529. Bylo tři roky po nešťastné prohře křesťanských vojsk v bitvě u Moháče v létě 1526. K Vídni se valila mohutná turecká armáda sultána Sulejmána II. Nádherného (1494–1566), tvořená 108 000 tureckých jezdců a pěšáků, 12 000 janičárů a 18 000 Moldavanů a Srbů. Sultán s sebou vezl i na 300 děl. Vojenský velitel Vídně, tehdy již 71letý pan Mikuláš, hrabě ze Salmu, měl k dispozici zhruba 17 000 profesionálních vojáků, asi 10 000 ozbrojených občanů a 72 děl.

Nemohl se však spoléhat na žádnou vnější pomoc. Své ozbrojence rozdělil na regionální sbory (celkem sedm) a ty zodpovídaly za obranu přesně vymezených úseků vídeňské fortifikační soustavy. Prozíravý velitel dobře předzásobil město proviantem, zbraněmi a municí. Nepřítel se rozložil kolem města po 20. září a 23. 9. začalo klasické obléhání. Několik set lodí a nákladních zvířat zajišťovalo Turkům přísun zásob, a tak neminul den, kdy by se proti hradbám nevalily tisíce útočníků podporovaných dělostřelbou. Obránci se bránili rovněž palbou děl, arkebuz a kuší a způsobovali útočníkům citelné ztráty. Osmanským vojům nepomáhaly ani promyšlené pokusy o podkopy a položení min pod vybrané úseky hradeb, protože tyto pokusy byly včas avizovány hrstmi hrachu rozsypaného na bubny. Záchvěvy a pohyby hrachu signalizovaly intenzitu i směr podkopů.

Sultán chtěl celé tažení ukončit do příchodu zimy, a tak sliboval mnohaciferné sumy peněz a vysoké posty těm, kdo jako první otevřou do Vídně cestu. Nic nepomáhalo, obrana odolávala. Na den 14. října 1529 stanovil Sulejmán II. poslední, generální útok. Nepříteli se podařilo na několika místech prorazit úzké průlomy v hradbách, které však neumožňovaly vést zteč většími silami a na širší frontě. Jednotlivé vlny útočníků včetně zběsilých útoků janičářské elity tak byly postupně odráženy v úzkém prostoru mezi jednotlivými fortifikačními pásmy.

Přes hrdinný odpor Vídeňských nastaly kritické okamžiky vývoje bitvy. Případný úspěch Osmanů by znamenal nejen ovládnutí hlavního města Svaté říše římské, ale otevřel by i jihovýchodní nástupový směr do nitra zemí Koruny české. Zkušený hrabě ze Salmu to velmi dobře věděl, a tak neváhal jít osobním příkladem statečnosti do sečí v první linii. Při tom byl těžce zraněn do nohy. Zřejmě o ni přišel úplně – při tehdejší úrovni ranhojičství a úplné absenci antibiotik to bývalo většinou zranění fatální.

I tentokrát byl nakonec nepřítel odražen a zklamaný sultán vydal rozkazy ke stažení se od Vídně. Stařičký hrdinný hrabě vzdoroval následkům svého zranění řadu měsíců, což bylo při jeho věku obdivuhodné a neobvyklé. Zemřel před 480 lety dne 30. května léta Páně 1530.

Brněnské Místní sdružení Koruny české vzdává tímto hold jeho památce a je mu ctí, že do jeho řad patří i hrdinova urozená a přímá příbuzná, paní Marie, hraběnka ze Salmu.

 Dr.Luděk Šubert
                Sdružení monarchistů Brno