Proč monarchistická strana?
Proč monarchistická strana? Abychom se vrátili k tradici, slušnosti a stabilitě.
Proč se domníváme, že je k tomu lepší monarchie než republika?
Přemýšleli jste někdy nad právy a výsadami našich poslanců a senátorů? Jejich doživotní imunitou, možností prohlásit za právo cokoli, co jejich většina prosadí, i když většina občanů s tím nesouhlasí, ale nemůže se bránit? Takovou moc a výsady neměla ani někdejší knížata a hrabata. Ti mohli přijít o svobodu, majetek i život, když neplnili své přísahy a povinnosti. Ani král neměl tolik moci, aby mohl měnit zákony, musel počítat s odporem až povstáním a sesazením, když porušoval řád a svobody poddaných. Zákony a řády nebyly vymýšleny pro dosažení momentální prosperity, ale byla to zkušenostmi prověřená pravidla, která zajišťovala po desetiletí a staletí stabilitu právního řádu a z ní vyplývající prosperitu, byla obecně přijímána jako správná a zavazovala ve svědomí. Zákony se pochopitelně měnily, jak se měnila společnost, ale opět na základě nové zkušenosti.
Zeptáme se Vás: Víte, kdo je muž na obrázku?
Odpovídáme: Český král Karel III., také císař Rakouský jako Karel I., Král Uherský, Chorvatský, Illyrský a Haličský. Vládl jen necelé dva roky (1916-18), ale šlo o výjimečného panovníka. Na závěr se asi zeptáte: Koho byste chtěli jako českého krále?
Císař a král Karel byl přímým potomkem sv. Ludmily a všech předchozích českých králů, Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců i Jiřího z Poděbrad. Byl dobrým manželem a otcem své rodiny, usiloval o to, aby byl dobrým otcem všech svých národů.
Jako vojevůdce v 1. svět. válce dbal vždy na to, aby civilní obyvatelstvo trpělo válečnými událostmi co nejméně a na to, aby byly co nejmenší ztráty na životech nejen vlastních, ale i nepřátelských vojáků. Mezi tehdejšími generály byl výjimkou, své rozkazy nevážil jen z hlediska vojenské účelnosti, ale především podle křesťanské morálky. A přesto byl vojevůdcem úspěšným.
Jako politik od svého nastoupení vlády v prosinci 1916 usiloval o ukončení války a čestný mír, což se mu bohužel nepodařilo. Dbal na životní podmínky obyčejných lidí a snažil se je i za obtížných válečných poměrů zlepšit, a to i přes nedostatek všeho, včetně potravin. Zavedl pravidla vyjednávání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci o pracovních a mzdových podmínkách, tedy jakousi obdobu kolektivních smluv, dále zřídil jako první ve světě funkční a státem garantované zdravotní, nemocenské a důchodové pojištění a zdravotní péči.
K uskutečnění svého plánu přeměnit habsburskou monarchii na svazek rovnoprávných států se společným panovníkem, měnou, hospodářským prostorem, zahraniční politikou a obranou už neměl dostatek času. Pro válečné události odkládaný akt přišel až 16. října 1918 a nepodařilo se jej realizovat – více z rozhodnutí vítězných mocností než pro odpor národů.
Kromě obecných důvodů jsou i důvody národní, pro které je třeba císaře a krále Karla připomínat. Odmítl schválit zákon, který by zajistil Němcům v Čechách a na Moravě převahu a byl by ponížením českého jazyka. Odmítl změnit dosavadní rozdělení českých zemí na okresy české, česko-německé, německo-české a německé tak, že by byly pouze okresy německé a německo-české, všechny s předností německého jazyka bez ohledu na počet Čechů a Němců v nich žijících. Udělil amnestii a propustil na svobodu k trestu smrti odsouzené české politiky – dr. Kramáře, dr. Rašína a další. Svým dekretem ze 17. října 1918, podepsaným předchozího dne, obnovil český stát jako rovnoprávnou součást monarchie vedle Uher, Rakouska, jihoslovanského státu a Haliče. Vyhlášení Státu Československého bylo ve skutečnosti pouze připojením Slovenska k již obnovenému českému státu, které se však v historickém kontextu neukázalo jako nejšťastnější řešení.
Po 1. svět. válce se stal císař a král Karel vyhnancem, zbaveným majetku i prostředků pro obživu početné rodiny (Karel se Zitou měli sedm dětí a Zita byla znovu těhotná). Císař Karel nezneužil svého postavení a nepřevedl státní peníze na soukromá zahraniční konta, proto neměl ve vyhnanství dost peněz a nástupnické státy, včetně Československa, mu zabavily majetek, ale odmítly poskytnout jakoukoli rentu. Za této těžké finanční situace odkládal císař a král Karel při onemocnění zápalem plic přivolání lékaře a ve věku necelých 34 let této chorobě 1. dubna 1922 ve vyhnanství na ostrově Madeira podlehl.
Vůči svým národům nezatrpknul, na smrtelné posteli řekl: „Musím tolik trpět, aby se moje národy opět sešly.“ Zvlášť mu leželi na mysli Češi, a podobně jako sv. Václav říká bratrovrahu Boleslavovi „Bůh ti odpusť, bratře,“ císař a král Karel se na smrtelné posteli modlil za český národ.
V roce 1919 napsal francouzský spisovatel Anatole France o císaři Karlovi: „Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho. Proto musel odejít.“ V roce 2004 byl papežem Janem Pavlem II. prohlášen blahoslaveným.
Jsme si vědomi toho, že současná Evropská unie byla založena na zásadách, které pro soužití národů v reformované monarchii stanovil náš císař a král Karel. Také Koruna Česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska se hlásí k odkazu císaře a krále Karla. Neusilujeme o obnovu Rakousko-Uherské monarchie, ale o obnovu Českého království. Neodmítáme EU, která bude budována více na vůli národů a států než na rozhodnutích byrokracie a ústředních orgánů.
Chceme stát, garantující právo na majetek, jeho užívání a přiměřený zisk, stejně jako na spravedlivou mzdu a zabezpečení v nemoci a stáří. Držíme se slov sv. Pavla. „Kdo nechce pracovat, ať nejí.“ Známe alternativní možnosti zefektivnění zdravotního a nemocenského pojištění, např. bonusy při nečerpání z prostředků obdobně jako např. při havarijních pojištěních.
Jak toho chceme docílit? Nutností přijímat zákony po projednání s těmi, kteří podle nich budou pracovat. To by znamenalo rozšířit působnost samosprávných orgánů na všechny oblasti života, nejen obce a regiony (země, kraje), ale i na působnost profesních komor a odborů řešit vlastní záležitosti autonomně. S tím by byla spojena reforma senátu, který by se skládal ze zástupců, nominovaných samosprávnými orgány, zeměmi nebo kraji, komorami, odborovými svazy, vysokými školami, církvemi i historickou šlechtou v zemi sídlící, a jmenovanými panovníkem. Jestli na určitou dobu nebo doživotně, to závisí i na vůli Vás, občanů. Senát by projednával zákony a opatření tak, že by zástupci jednotlivých sociálních skupin jimi dotčených hledali pro všechny nejlépe přijatelná řešení a dávali Poslanecké sněmovně závazná doporučení, která by sněmovna musela respektovat nebo zákon zamítnout a ponechat věc v předchozím stavu.
Císař a král Karel před koncem své vlády řekl: „Republika je dobrá věc, ale politické strany vždy budou hájit v prvé řadě své vlastní zájmy, ale kdo bude dbát o zájmy státu jako celku?“ Historická zkušenost ukazuje, že omezení moci volených zástupců mocí na nich nezávislou, která je se státem dědičně svázána a pro kterou je osud státu i jejím osudem je pro stát a jeho obyvatele prospěšná.
Program Koruny České dává různé možnosti, od přijetí potomků posledního vládnoucího krále přes volbu zahraniční dynastie nebo některého českého šlechtického rodu, to bude záležet především na Vás, občanech, koho budete ochotni přijmout. Ale předkládáme k úvaze: Nebylo by moudré svěřit českou korunu potomkům dynastie, která je přímými potomky Přemyslovců a dokázala naši zemi ubránit před Pruskou agresí, germanizací, umožnila národní obrození, kulturní a hospodářský rozvoj? Nebylo by zároveň spravedlivé, svěřit korunu potomku posledního vládnoucího krále, který pro naši zemi a národ a všechny své národy udělal tolik dobrého a přesto byl vyhnán bez prostředků na obživu? Samozřejmě by musel umět dobře česky a mít vztah k našemu národu, zemi, kultuře a historii.
J. Pejřimovský
