Pár slov k 600. výročí bitvy u Grunwaldu

 Kdo mne zná a očekává nějaký odborný rozbor strategických a taktických příčin a důsledků této bitvy, bude možná poněkud zklamán. Omezím se jen na nejnutnější zopakování notoricky známých věcí a pokusím se tuto událost pojmout jako historické poučení spíše obecně než čistě vojensky.

Osudy států a je tvořících národů střední, východní a západní Evropy se začaly prolínat a vzájemně ovlivňovat mnohem dříve, než bychom si dnes hodlali připouštět. Jedním z důkazů je i válka mezi Unií Království polského a Velkoknížectví litevského na straně jedné a Řádem německých rytířů na straně druhé. Palacký, Jirásek a další obrozenecko-vlastenečtí historikové a romanopisci značnou měrou přispěli k tomu, že je tento konflikt vnímán jako největší pozdně středověký střet mezi Germány a Slovany. Ani tehdy však nic nebylo černo-bílé. Pravda, obě zmíněné skupiny tvořily jádra sil bojujících stran, ale v sestavě řádového vojska byli též zástupci románských národů, především Italové a Francouzi, a na slovanské straně pak i asiatští Tataři.

A nebyli by to Češi, Moravané a Slezané, tedy také Slované, aby se  neangažovali v obou vojích. Proč ne? Měli si z koho brát příklad pro bratrovražedný střet. Český a římský král Václav IV. Lucemburský se sice stavěl k danému konfliktu spíše neutrálně, ale zřejmě mu bylo celkem jedno, zda si někteří jeho páni a rytíři pojedou do Polska povyrazit. Naproti tomu jeho nevlastní bratr, uherský král Zikmund Lucemburský nepokrytě stranil řádu a nelze vyloučit, že zpravodajskými metodami cíleně hatil možné politické urovnání vztahů mezi Poláky a řádem. Starý a moudrý velmistr řádu Konrád von Jungingen byl v první dekádě 15. století docela nakloněn rozumným dohodám, ale po jeho náhlé smrti přišel do čela řádu jeho mladší bratr Ulrich von Jungingen a bylo po dohodách.

Polsko-litevské vojsko se dvěma proudy hnulo z jihu a východu na sever, k řádovým državám. V jejich západní části se pak začalo formovat vojsko řádu a jeho západoevropských spojenců. Polští historici, jako biskup Dlugosz nebo romanopisec H.Sienkiewicz a další, síly obou vojsk citelně nadsazují a hovoří o 100 000 vojáků na každé straně. Skutečnost je však mnohem střízlivější. Poláků, Litevců, Rusů, Tatarů a Čechů bylo nejvýše 32 000 a řád disponoval vojskem kolem 30 000 rytířů, žoldnéřů a pěšáků. I tak to byla dobově mohutná vojska, která mohla v té době být využita mnohem účelněji a zamezit narůstajícímu tlaku osmanských Turků na Balkán. Papež a většina evropských křesťanských panovníků se zřejmě domnívali, že Osmani jsou značně vojensky oslabeni krutou porážkou, kterou utržili roku 1402 v bitvě s mongolsko-perským vládcem Timurem Lenkem Tamerlanem u Ankary.

Obě křesťanská vojska se potkala poměrně hluboko na řádovém území. Pravé křídlo slovanského vojska tvořili oddíly lehkého jezdectva litevského, ruského a tatarského pod velením velkoknížete Witolda a stálo čelem k západu. Na levém křídle tvořeném Poláky bylo i několik set českých žoldnéřů pod velením hejtmana Jana Sokola z Lamberka. Byly zde i další známé osobnosti, například Jan z Kunštátu, zvaný Suchý Čert, Jan Žižka z Trocnova, Jan Roháč z Dubé a Stanislav z Dobré Vody. Tyto hlavní síly stály čelem k severozápadu. Třetí sled pak tvořila silná jezdecká i pěší záloha. Vrchním velitelem byl polský král Vladislav Jagiello, původem rovněž Litevec a bratranec Witoldův.

Řádové vojsko mělo také dvě křídla. Pravému velel komtur Kuno von Lichtenstein, levému komtur Fridrich von Wallrode. Také zde byla silná jízdní i pěší záloha, střelci z kuší a několik děl. Vrchním velitelem byl velmistr Ulrich von Jungingen. V řadách tohoto vojska můžeme také najít poddané českého krále, ovšem zřejmě v mnohem menším počtu než na druhé straně. K těm známým patřili Václav z Donína, Jan Měštecký z Opočna a Zdeslav Tluksa z Buřenic.

Útok zahájený litevsko-rusko-tatatrskou lehkou jízdou a pěchotou byl rozprášen těžkým jezdectvem a celé toto křídlo se dalo na útěk, čímž se vytvořila složitá situace pro hlavní polské síly. Von Jungingen se rozhodl k nasazení záloh, aby bitvu skončil co nejdřív, ale to se ukázalo být taktickou chybou. Litevská lehká jízda přerušila útěk, vrátila se a vpadla do týla hlavních řádových sil. Poláci nasadili zálohy až nyní, řádové síly obklíčili a bitva se změnila v masakr západního rytířstva. Padl velmistr von Jungingen, von Lichtenstein a mnozí další řádoví hodnostáři a významní evropští šlechtici.Spolu s nimi pak údajně na 18 000 dalších ozbrojenců. Polsko-litevské ztráty byly o něco nižší, ale rovněž citelné. Hlavní pevnost řádu, mohutný Malbork, ještě delší dobu odolával pod velením nového velmistra Jindřicha z Plavna. Vojenský konflikt mezi Poláky a řádem trval s přestávkami až do roku 1466, kdy byl ukončen tzv. Toruňským mírem. Řád se stal vazalem Polska.

A co Češi na obou stranách? Ti „řádoví“ se prý nijak zvlášť nevyznamenali.Zřejmě se jim podařilo utéct ještě před vyvrcholením bitvy.Také na protější straně prý menší český oddíl nectně opustil bitvu, když se začala vyvíjet dočasně nepříznivě. Sám polský král však vysoce vyznamenal především Jana Sokola z Lamberka. Žižka zde údajně přišel o první oko. Teprve na velkolepém obraze bitvy z 19. století je zřejmě pod vlivem slávy z husitských válek zobrazován v popředí, jak se pěšmo, v šupinaté zbroji ohání obrovským dvouručním mečem. Není též bez zajímavosti, že také ostatní jmenovaní z této strany bitevní linie se později projevili jako husitští hejtmani.

Jestliže po většinu 19. a 20.století kralovala v pojetí našich národních dějin tendence mnohdy téměř nekriticky oslavovat vše, co nějak předcházelo nebo provázelo husitství, pak po listopadu 1989 začala nabývat na důrazu tendence opačného extrému, tedy neobjektivního odsuzování téhož našeho historického období. Všechno v dějinách má své subjektivní a objektivní příčiny a důsledky, ze kterých lze, pokud je ovšem zájem, vyvodit objektivní ponaučení. Češi, Moravané i Slezané však mají již po mnoho generací pěstován sklon k zaujímání krajních postojů k minulosti, přítomnosti i budoucnosti. To je potom rozděluje v úzkoprsém partajničení, neberoucím v potaz cenu, kterou za tyto zkušenosti museli zaplatit naši dávní předkové. Jistě, každý občan má právo vyjádřit svůj osobní postoj ke společenskému dění a nelze čekat, že ho budou mít všichni stejný i na jednom břehu, ale zájem o co nejlepší prosperitu vlasti jako celku by je měl spojovat, nikoli rozdělovat.

U Grunwaldu proti sobě stáli 15. července léta Páně 1410 nejen Evropané v patřičném zastoupení, ale i Češi na obou stranách, což pak vygradovalo v husitské války jak rozsahem, délkou trvání i způsobenými škodami největší.

Dr. Luděk Šubert