ODBOJE MONARCHISTICKÉ A ODBOJE REPUBLIKÁNSKÉ
Skupina těch prvních je pro země Koruny české typická do počátku 20. století. I když jich bylo od dob Velkomoravské říše požehnaně, svým rozsahem a důsledky dnešek neovlivnily vůbec, nebo jen částečně a přeneseně. V moderních dějinách českých zemí pak jsou počítány a hlouběji klasifikovány tři, a to republikánského charakteru.
Rozdílné rysy spočívají v tom, kdo proti komu odboj vedl. Obecně však v nich lze najít mnoho rysů společných. Hlavní příčinou byla vždy nespokojenost části společnosti nebo její většiny se stávajícími poměry. Každý z nich byl buď úspěšný, částečně úspěšný, nebo neúspěšný. Dle úhlu pohledu pak byl daný odboj i následně historicky vnímán jako oprávněný a spravedlivý, nebo neoprávněný a tedy nespravedlivý. Odbojářům byl protivníkem buď domácí, či zahraniční nepřítel, často oba. Od 17. do 20. století se stupňoval vliv zahraničních mocností do jeho průběhu, výsledku a důsledků, často proti původním záměrům, plánům a cílům dobových odbojářů. V naprosté většině našich historických odbojů byly větší či menší měrou použity i vojenské formy a prostředky, tedy ozbrojené násilí. Účel světil prostředky.
První – stavovský – v letech 1618–1648 – byl vyvolán nespokojeností nejprve českých, později i moravských a slezských stavů (především šlechty a měšťanstva) s prohlubováním a rozšiřováním politické moci habsburských císařů Svaté říše římské a současně i českých králů. Tento stavovský odboj byl pak zákonitě poražen politickou, ekonomickou a vojenskou převahou císaře a jeho spojenců. Mimo jiné i proto, že mezi hlavními stavovskými předáky bylo jen málo takových, jako byl Albrecht Jan Smiřický, který neváhal sáhnout patřičně hluboko do své soukromé pokladnice a onu finanční oběť chápal jako povinnost v boji za určitá práva…
Druhý (první) – protirakousko-uherský a protilegitimistický v letech 1914–1918
Obyvatelé zemí Koruny české nedokázali v 19. století navázat na změněné podmínky v monarchii po revolucích z let 1848–1849 a po prohrané rakousko-pruské válce z roku 1866. Kdyby postupovali obdobně důrazně a cílevědomě jako Maďaři, zřejmě by docílili podobného vyrovnání jako oni a také oficiální korunovace císaře Františka Josefa I. českým králem. Chyběla však národní jednota a politická potence byla roztroušená jako skleróza mezi vzájemně se hašteřícími staročechy, mladočechy a dalšími hurávlasteneckými frakcemi.
Všichni tito do značné míry povrchní nespokojenci by ničeho nedosáhli nebýt toho, že vypukla 1. světová válka 1914–1918 a na území mocností Dohody, tedy koalice Rakousko-Uhersku nepřátelské, se nacházeli nespokojenci typu Masaryka, Beneše, Štefánka a dalších. Tito se pak podíleli na vzniku tzv. československých legií. Legie byly nesporným vojenským faktorem v protihabsburské politice čs. zahraničního odboje, ale doma v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se skutečná nespokojenost s poměry ve válkou oslabeném státě začala projevovat až v letech 1917 a 1918. Československá republika vznikla spolu s dalšími následnickými státy nejen proto, že si to přáli Masaryk, Beneš, Štefánik a další, ale proto, že to vyhovovalo poválečným záměrům vítězných mocností.
Třetí (druhý) – protifašistický – v letech 1939–1945, se kryje s léty 2. světové války, i když jeho počátky spadají do roku 1938, zvláště pak po Mnichovu. Je zvláštní tím, že je veden proti zahraniční, okupační moci nacistického Německa, ale až do závěrečné fáze není postaven na masovém základě. Dělí se na dvě základní složky, z nichž každá má dvě podskupiny:
Domácí – nekomunistický a komunistický;
Zahraniční – západní (sídlo v Londýně) a východní (sídlo v Moskvě);
V období mezi květnem 1945 a únorem 1948 si již Sověti připravovali půdu k plnému zatažení Československa do své sféry vlivu. Západní spojenci neprojevili přílišný důraz na to, aby jim v tom zabránili.
Čtvrtý (třetí) – antikomunistický – z let 1948–1989 je jediným z uváděných, ve kterém výrazně převážily pokojné, politické formy odporu. Dílčí výjimkou je srpen 1968 a odpor proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území našeho státu. I tito odbojáři by zřejmě těžko prosadili zásadní demokratizační změny nebýt toho, že se současně začal rozpadat sovětský evropský systém jako celek včetně samotného SSSR zevnitř. Přes relativně klidný vývoj tohoto odboje fakticky i obrazně tekla krev při násilném přechodu hranic, na komunistických popravištích a v pracovních táborech a kriminálech.
V souvislosti s výše uvedeným vzniká dnes otázka, zda je tento proces různých odbojů v našem kulturně-civilizačním prostředí již zažehnán, nebo zda se postupně nevytvářejí podmínky k tomu, aby začal fungovat tzv. pátý (čtvrtý) odboj. Pokud ANO, tak koho proti komu? S jakými cíli, formami a metodami?
Že dnes ani zdaleka není v naší společnosti všechno v pořádku, nechtějí vidět pouze ti, kteří na daném stavu věcí nějak profitují, tudíž jim to vyhovuje. Ti potom jedněmi ústy budou ze sebe sypat různé demokratické fráze a morální poučení na straně jedné a na straně druhé je budou popouzet všechny snahy těch zodpovědnějších o referenda k zásadním celospolečenským problémům, řeči o povinnostech jako předpokladu k šířce a hloubce práv a svobod atd.
Když si někdo znovu prolétne předchozí stránky, tak by ho mohlo také napadnout, že všechny tři odboje českých zemí ve 20. století byly vlastně v republikánském duchu. Přitom první dva svými důsledky vyvolaly potřebu ještě následného. Jinak řečeno říjen 1918 položil základy ke společenskému systému, který nezabránil září 1938 a březnu 1939. To, co následovalo potom, zase nezabránilo vytvoření podmínek pro únor 1948 a nutnosti zformování tzv. třetího odboje…
Většina evropských stávajících monarchií těmito vnitřními změnami ve 20. století nebyla tak retardačním způsobem zasažena a dnes patří k nejvyspělejším zemím, a to nejen v Evropě.
Dále tu máme příklad Japonska, Thajska, nebo Malajsie... Neexistuje dokonalý společenský systém, ale jsou konkrétně doložitelné systémy s vyšší imunitou vůči zásadním společenským otřesům a jsou to především moderní konstituční monarchie. Z vlastní zkušenosti vím, že kdyby například Belgie byla republikou, tak je již dávno rozdrobena na valonskou a vlámskou část. A je to zrovna naše země, kde se to oproti závěrům 1. odboje podařilo hned dvakrát a tentokrát zřejmě definitivně si české země a Slovensko podrží svou samostatnost.
Irští, baskičtí i korsičtí separatisté jsou také republikáni, kterým je zřejmě jedno, že se vzhledem k politickým, ekonomickým, kulturním, vojenským a jiným civilizačním trendům svět i Evropa globalizují nebo unifikují při zachování národních specifik.
Všechny republikány vedené evropské odboje vyústivší v revoluce měly i znaky a ideje ateismu, tudíž ideologií zbavených duchovní podstaty obavy z trestu od Vyšší moci. Drtivá většina revolucí proti legitimním monarchiím byla krvavá (Rusko, Řecko, Francie...), a až byl vyhuben přirozený nepřítel, začaly se děti revoluce hubit samy mezi sebou… Španělsko je zase opačným příkladem, kdy restaurace monarchie může proběhnout civilizovaně a k celospolečenskému prospěchu.
Jsem přesvědčen, že by to šlo i u nás. Návrat k dávným tradicím v nové podobě by nám jen prospěl. Vždyť si pečlivě ochraňujeme naše historické státní symboly. Korunovační klenoty, korunu jako měnu historické názvy měst a míst (Hradec Králové, Dvůr Králové, Královské Vinohrady…). Národ nezvolil největším Čechem v historii žádného presidenta, ale s dost zřejmým odstupem monarchu Karla IV.
Jde jen o to umět lidem vysvětlit, že království by bylo moderní konstituční monarchií, v níž by měl panovník obdobné pravomoci jako belgický, britský, španělský, švédský a další. Tedy žádný návrat k středověkému feudalismu, nebo novověkému absolutismu. A kdo by byl u nás králem? Na tuto otázku lze odpovědět až tehdy, až bude národ připraven ústy Koruny české příslušného kandidáta oslovit a ujistit ho, že má vytvořeny příznivé podmínky k usednutí na pevný a vážený trůn.
Takže činnost k společenským změnám pro lepší příští této země je zřejmá, ale vzhledem k vlastním historickým zkušenostem a společenským realitám v Evropě a ve světě už tato činnost nenaplňuje formy odboje, ale spíše jde o cílené a zákonné ovlivňování žádoucího společenského vývoje.
Dr.Luděk Šubert
Sdružení monarchistů Brno
