VZPOMÍNKA NA PRVNÍ ODBOJ

 

 

Radecký měl i čestnou hodnost maršála ruské armády


Posmrtné osudy maršála Radeckého
Petr Havel

Osudy maršála Radeckého jsou dodnes vděčným tématem bádání i diskusí především v sousedním Rakousku. Vědecká i umělecká produkce týkající se maršálova života bývá ovšem poněkud jednostranně zaměřena na Radeckého vojevůdcovské působení.

Životním osudem vojáka a vojevůdce Radeckého se stala záchrana vladařských trůnů, s níž začal již v protifrancouzských a napoleonských válkách, a v této činnosti pokračoval i v revolučních letech 1848–1849. Období napoleonských válek však bylo a je (vedle Rakušanů) trvalou doménou ruských, pruských a německých historiků, kteří se rozhodli jméno náčelníka štábu spojeneckých armád z let 1813–1815 jednoduše ignorovat. Při zkoumání Radeckého kariéry se tak musíme převážně spolehnout na jeho vlastní vyprávění, které diktoval a sestavil v pozdější době, a na podání děl rakouských publicistů, vojáků i historiků. Pokud chceme studovat Radeckého pozůstalost ve vídeňském Válečném archivu, je nutné upozornit na skutečnost, že obsahuje přes sedmdesát nabitých kartonů a že ji (podle vyjádření dřívějšího správce fondu Petera Broučka) až dosud nikdo neprostudoval jako celek. Český historik, odhodlaný napravit tento nedostatek, se zpravidla při několikadenním (i několikatýdenním) pobytu ve Vídni musí spokojit s určitými význačnějšími ukázkami z nepřeberného množství dokumentů, přičemž zůstane odkázán na dobrou vůli správců a archivářů tohoto fondu. Radeckého působení za revoluce v letech 1848–1849 je v porovnání s léty napoleonských válek o mnoho zajímavější. Musel totiž úspěšně čelit (vedle jiných, skrytých nepřátel) sjednocovacím snahám sardinského krále, papeže a neapolského dvora, italské početní vojenské převaze i sílícímu italskému uvědomění. Zvolil si vojenské metody, jaké kdysi uplatňoval Napoleon – rychlý manévr a rozhodnost na bojišti. Radeckého válčení v roce 1848, nedlouho poté, kdy byl donucen opustit Milán a rozuteklo se mu zhruba deset tisíc italských vojáků (asi polovina, kterou měl v italské armádě), se podobalo hazardní hře. Proslulý pevnostní čtyřúhelník (Mantova, Peschiera, Verona a Legnano) ohrožovalo vojsko pod vrchním velením sardinského krále Karla Alberta. Peschiery se dokonce, i přes úpornou obranu Rakušanů, Italové zmocnili. Přesto se starý maršál dokázal chopit iniciativy a ještě v srpnu 1848 Milán znovu dobyl. Rok 1849 byl jiný. V bleskovém tažení se Radecký ve dvou či třech dnech a ve dvou bitvách dokázal projevit nejenom jako vynikající taktik, ale i stratég. Ukázal ochromené Evropě, že válčení nemusí nutně být souborem nelidskosti, krutosti a bezohlednosti, ale především (jako vrchní velitel rakouské armády) dokázal uhájit v Itálii území, jež mu panovník svěřil. Proto byl následný patetický vděk rakouského panovnického domu projevovaný vůči Radeckého osobnosti nejenom opodstatněný, ale také naprosto přiměřený.

Nelze se divit, že i okolní evropské panovnické domy s nadšením i respektem pohlížely na tohoto věrného vojáka c. k. panovnického domu a záviděly jeho prvnímu a nejjasnějšímu pánu takového favorita už proto, že podobných úspěšných a navýsost loajálních služebníků u evropských dvorů nikdy nebyl nadbytek. Jistou reflexí panovnické přízně se stalo „masové“ udílení řádů a vyznamenání – pokud možno těch nejvyšších. Vedle panovnického domu rakouského se přidalo Bavorsko, Rusko, Prusko i Itálie (také papež a neapolský král, kteří ještě v tažení roku 1848 bojovali proti Rakušanům a Radeckému). V období mezi rokem 1849 a bezprostředně po Radeckého smrti (v Miláně 5. ledna 1858) dosáhla glorifikace jeho úspěchů vrcholu. Tehdy se veškerý monarchistický a monarchiím oddaný evropský svět zapojil do truchlení nad slavným zesnulým. Nejmarkantnějším projevem určité formy „servility“ se staly básně příslušníků panovnických a šlechtických dvorů. Jako jedna z prvních zaveršovala o maršálu Radeckém sama matka císaře Františka Josefa I., arcivévodkyně Žofie. Její vděk byl jistě pochopitelný. Arcivévodkyně Žofie neopomenula zdůraznit jeho zásluhy o trůn slovy:

Zde vřele matka Tobě vděčí, za neskonalou Tvoji péči pro císařského orla konanou. Ty´s Boha štítem, jeho ochranou! Tvé zraky otcovské těš obraz jeho, až vkročíš v pána nadzemského nad hvězdný kraj, by vavřínem byl věčným meč Tvůj ozdoben. (Přel. c. k. setník dělostřelectva J. Macalík)

Další verše vzešly ze spřízněného dvora bavorských Wittelsbachů, svůj díl chvály neopomenul přidat i bavorský princ Adalbert, patřičného obdivu se Radeckému dostalo i na carském dvoře. Nikdy sice své „slovanské bratry“ na východě nenavštívil, ale když car Mikuláš I. zavítal v roce 1845 do Itálie, neopomenul se u maršála (Radecký měl i čestnou hodnost maršála ruské armády) zastavit a předat mu několik tradičních poct, mezi nimiž se na prvním místě skvělo udělení Řádu sv. Ondřeje s brilianty a Řádu bílé orlice (polský řád, udělovaný ruským carem jako polským králem). Pozadu s opěvováním Radeckého nesměl zůstat ani král Maxmilián Bavorský, a když se přidružil i švédský král Oskar a pruský Bedřich Vilém IV. spolu s princem Vilémem (pozdějším německým císařem Vilémem I.), nebylo o Radeckého zásluhách na udržení „korunovaného“ pořádku v Evropě žádných pochyb. Také hrabě Klemens Wenzel Lothar Metternich připsal v létě roku 1848 z Anglie obdivnou noticku, nepochybně s notnou dávkou žárlivosti: Když jste dosáhnul cíle svého slavného vítězství, nemohu dnes odolati pudu, bych Vám své blahopřání vyslovil. Přijměte je z pera starého přítele. Nejen, že Jste ukořistil palmu na krvavém bojišti, Vy jste uměl zachrániti vítězství věci práva. Více nelze mužovi vykonati a přísnějšího dne nikdy nebylo než potrestati lež a bezpráví… Radeckého bezpochyby nadmíru potěšilo, že s tímto dopisem (z 18. srpna 1848) byl zaslán další, tentokráte od vévody Wellingtona s kratičkým oceněním Radeckého zásluh: Zachovej Vás Bůh ještě dlouho, můj milý maršálku! Vyslovuji toto přání nejen co Váš osobní přítel, nýbrž i co přítel říše, jíž byl věnován můj dlouhý život s city, který mne doprovodí do hrobu. Zachovejte mně Své přátelství. Bezmezný obdiv ke stařičkému maršálovi a českému hraběti Radeckému neprojevovaly pouze korunované a pomazané hlavy – lze říci, že byl všeobecným jevem v německy mluvících oblastech Evropy. Zbožštění se také neodehrávalo jen na literární a básnické platformě. Po příjezdu maršála do Vídně v září 1849 chtěl dav vypřáhnout koně z kočáru a ve velkém triumfálním průvodu hodlal odvézt vojáka doprovázeného mladým císařem až k jeho vídeňskému sídlu. Pouze Radeckého upřímná prosba zažehnala nebezpečí ztráty nepochybně vysoce cenné koňské přípřeže a předešla přenesení úloh spojených s pohonem kočáru na freneticky se projevující Vídeňáky. Našla se i nakladatelství, která literární výtvory týkající se Radeckého dala dohromady. Jeden takový hutný soubor německých básní pocházejících nejen z nejvyšších kruhů, ale i od dalších literátů a veršotepců vyšel u příležitosti Radeckého úmrtí v Lipsku v roce 1858 pod názvem Radetzky – Lieder. Ein Gedenkbuch zu Ehren des Feldherrn, seine Paladine und seiner Tapfern. Podobnou knihu sestavil již dříve i Radeckého velký obdivovatel a ve své době proslulý a hlavní dějepisec maršálových tažení, bavorský profesor Franz Joseph Adolph Schneidawind (Radetzky – Lieder, Vídeň a Lipsko, 1854). Vedle toho vydal ve Stuttgartu, Innsbrucku a Augsburku značně obšírně, ale celkem objektivně pojatá díla týkající se Radeckého tažení v letech 1848–1849 i dalších maršálových životních osudů. K největším budovatelům Radeckého slávy však bezpochyby patří rakouský vlastenecký básník Franz Grillparzer, jehož báseň In deinem Lager ist Österreich (Ve tvém táboře je Rakousko) je snad nejčastěji citovanou větou rakouských historiků. Z Grillparzerovy básně nechme zaznít alespoň první sloku:

Štěstí Tobě, vůdce, vsedni na oře, Tvým cílem není pouhý lesk a sláva, Jestiť Rakousko v Tvém táboře, my ostatní jsme pouze sopky láva. ČECH, RAKUŠAN, NĚMEC? O motivech své činnosti v Itálii Radecký nepochyboval a sám ji v dopise prezidentu Dvorské válečné rady hraběti Hardeggovi ohodnotil naprosto zřetelně: Ztráta Itálie bude pohřbem monarchie a já ji nechci přežít. Smrt se k němu v tomto případě zachovala milosrdně. On sám se cítil být rakouským vlastencem ve smyslu služby panovníkovi a dynastii. Jakékoliv jiné hledisko mu připadalo nemožné. Proto je bezpředmětné ono dnes tolik populární škatulkování jeho osobnosti do nacionální kolonky. Radeckému, původem českému hraběti, se po válkách z let 1848–1849 dostalo cti stát se čestným občanem různých měst také v českých zemích. V odpovědích na tyto pocty se v dopisech hrdě hlásil ke své české domovině. Například berounským měšťanům dne 13. srpna 1849 česky napsal: Nelze podati mně žádného dražšího důkazu lásky a vyznamenání při účastenství činů mých válečných, nežli když pošel-li týž z milého mi lidu českého, v jehož lůně světlo světa jsem spatřil. Poněkud odlišně se však vyjadřoval v září 1848 v děkovné adrese poslancům parlamentu ve Frankfurtu: …nebojoval jsem zde pouze za Rakousko, bojoval jsem pro Německo a jeho čest. Později zaslal rakouským poslancům ve Frankfurtu ujištění o svém věrném německém srdci. Radecký jednoduše nebyl nacionalistou, ale příslušníkem mnohonárodnostního soustátí a žil mezi vojáky různých národností. S každým z nich se také domluvil jeho rodnou řečí, a v praxi tak ukázal, co to vlastně je „Regimentssprache“. Radeckého narážky na německé vlastenectví z období roku 1848–1849 vytvořily u Němců vizi jeho „germánství“. Nelze se tedy vůbec divit, že když se vděčný příslušník panovnického domu Wittelsbachů bavorský král Ludvík I. rozhodl v padesátých letech 19. století vybudovat u Dunaje (asi deset kilometrů od Řezna) Walhallu jako „pevnost německé cti“, mezi prvními zde spočinula právě busta maršála Radeckého. Mezi množstvím německých „svatých“ (dnes je zde i Albert Einstein) jsou zastoupeni i ruští generálové: Michael Andreas Braclay de Tolly a hrabě Ivan Diebitsch-Zabalkanskij. Němci tu oslavují i Nizozemce Mořice Oranž­ského a admirála Michaela Adriaenszoona de Ruytera, Litevce maršála Gideona Laudona a habsburského generalissima Albrechta Valdštejna. Kupodivu Radeckého obdivovali i někteří klasikové marxismu. K „lišákovi Radeckému“ choval nezakrytý obdiv bystrý komentátor vojenského dění Bedřich Engels. O jeho tažení roku 1848 psal: Je vedlejší, kdo při tom Radeckému pomáhal, rozhodně má ten stařík dosti ´bon sens´, aby se dovedl chopit cizích geniálních myšlenek. A k dalším událostem: Tažení Rakušanů z roku 1849 je u Rakušanů něco naprosto nebývalého…, … manévr, který za tři dny ukončil celé tažení …byl skoro do písmene okopírován z Napoleonova manévru roku 1809 u Abensbergu a Eggmühlu – nejgeniálnějšího ze všech Napoleonových manévrů… V roce 1859 srovnával Engels v díle Pád a Rýn Gyulaiovo vedení rakousko-sardinsko-francouzské války s manévry Radeckého před deseti roky. Dlužno dodat, že od Gyulaie „by pes kůrku nevzal“. Ale Radecký již přes rok vedl svoji nebeskou armádu. Radecký nepochybně patřil mezi výjimečné veličiny vojenství a v mnohém je příkladem vojenské kultury rakouských i německých vojenských dějin, jež jsou samy o sobě bohaté na dobré vojevůdce. Sám pruský a německý kancléř Bismarck o maršálovi napsal, že u Radeckého se ruku v ruce snoubí čestnost a lidskost. Češi však tohoto muže ze svých řad vytěsnili jako „pomahače Habsburků“. Od roku 1918, kdy byl Radeckého malostranský pomník zahalen bílým prostěradlem, se objevovaly na Radeckého již jen posměšné kuplety. V květnu roku 1919 byl pomník konečně definitivně odstraněn, a tím paradoxně zachráněn pro budoucí generace. Nacistická éra německých dějin však pojistila Radeckému kontinuitu jeho vojenské proslulosti. Konečně se mu dostalo ocenění za štábní činnost v letech 1813–1814 a vznikla řada děl, od životopisných po odborná, jež postavu polního maršála více či méně zdařile hodnotila. V roce 1944 (po kapitulaci a odpadnutí Itálie) se na knižních pultech zanikající říše objevil zásadnější a historicky objektivně pojatý Radeckého životopis Huga Kerchnaweho, vydaný v Amsterodamu, Vídni a v Praze. Radeckého jméno se v této době ještě jednou oficiálně objevilo i v Čechách. Za nacistické okupace se „německý“ vojevůdce (v roce 1940) konečně dočkal – nikoliv však od svých Čechů, z jejichž lůna vzešel – ulice v Praze, po válce přejmenované na Rooseveltovu. V roce 1945 tak Češi, opojení vítězstvím nad nacisty, zbavili Radeckého své přízně naposledy – a asi definitivně. Dodnes je tento voják předmětem žabomyších sporů vedených „puristy“ českých dějin. Sami nacisté měli s Radeckého odkazem nemalý problém. Radecký totiž spočinul v roce 1858 v hrobce v Kleinwetzdorfu u Stockerau. V roce 1864 zde byl pohřben i armádní dodavatel Radeckého armády, pokřtěný Žid a svobodný zednář Joseph Parkfrieder, který za maršála zaplatil obrovské dluhy „nahospodařené“ především jeho manželkou. Parkfrieder sám nechal na Vrchu hrdinů (Heldenberg) vybudovat hrobku a v roce 1858 ji daroval císaři Františku Josefovi I. Pohřben zde byl i maršál Wimpffen (1854) a v roce 1866 sem nechal arcivévoda Albrecht z vojenského hřbitova přenést ostatky polního zbrojmistra Konstantina d´Aspreho. Nacistické dolnorakouské župní orgány přijaly usnesení o odstranění Žida Parkfriedera z hrobky již v roce 1942, ale asi se čekalo na „konečné vítězství“. Když v roce 1945 přišla jejich konečná porážka, vyloupili hrobku vojáci Rudé armády, kteří nejvíce poničili rakev s Parkfriederovými ostatky. Nikoliv proto, že protižidovské pogromy jaksi nedílně patřily k ruské kultuře a tradicím, ale proto, že on sám se nechal pohřbít v poloze sedícího rytíře a jeho rakev ukrývala různé cennosti. Hned na počátku padesátých let 20. století však nechala rakouská vláda Radeckého hrobku opravit a dnes je kultovním lákadlem pro milovníky vojenské historie a cílem turistických cest nedaleko českých hranic. Zhodnotit osobnost Radeckého několika slovy je navýsost obtížné. Nejčastěji mu u nás bývá vytýkáno, že „sloužil“ Habsburkům. Tito kritikové však pomíjejí poslání vojáka, jehož jedinou náplní je právě (a pouze) věrná služba. Voják, který neslouží, je dezertér, marodér nebo vzbouřenec. Maršál Radecký je naprostým vzorem vojenského služebníka, vojevůdce s „glazé rukavičkami“, který měl vedle nadání pro „řemeslo“ také smysl pro čest.

LITERATURA O. Regele, Feldmarschall Radetzky, Wien 1957; F. J. Schneidawind, Radetzky-Lieder, Leipzig-Wien 1854; O. Stradal, Der andere Radetzky, Wien 1981.

Petr HAVEL (nar. 1951) je historik vojenství. S Andrejem Romaňákem vydal knihu Maršál Radecký: vojevůdce pěti císařů (Praha 2000).

ZDROJ: dejiny.nln.cz/